Podle vzoru pražského Vltavana byl v hospodě Na Lešanské založen v červnu 1898 spolek Vltavan Štěchovice. Ke 125. výročí založení sepsala kronikářka spolku Táňa Jelínková útlou knihu Život ve Štěchovicích. Útlou sice rozsahem, přesto naditou informacemi o životě v městečku při Vltavě kdysi i dnes, o těžbě zlata a řemeslech, o voroplavbě a šífařství, o stavbě lodí i paroplavbě, o osobnostech kraje i místních památkách, o spolcích a tradicích, o krásách kraje i katastrofách, o skautingu i trampingu...

Podnik „Vltavsko-labská doprava“, provozující lodní dopravu zboží na Vltavě a českém Labi v letech 1924 až 1948, patřil ke třem větším podnikům tohoto druhu v Čechách. Jeho zakladatel ing. Leo Platovský (1887–1939), pocházející z jihočeské židovské rodiny, byl také zakladatelem loděnic v Praze-Libni, pracujících až do roku 1994. Ing. Platovský patřil ve své době k předním znalcům problematiky plavby a stavby lodí u nás. S jeho soukromým životem a finančně-organizační strukturou jeho podniků seznamuje kniha čtenáře na základě vzpomínek jeho syna, četných archivních dokumentů a dobových novinových zpráv. Vychází v edici VLNA na podzim 2015.

V desáté sbírce autora M. A. Reka čtenáře čeká celkem 1205 veršů věnovaných 240 dívčím jménům v 241 limericích a jiných „pentarýmech“. Knihy jsou podepsané autorem.

Zvolením vhodného partnera dodavatele energií skutečně lze výrazně snížit náklady. Zauvažovat opřechodu k jinému obchodníkovi se vyplatí. Tato publikace si neklade za cíl vybrat vám toho nejlevnějšího partnera. Nejlevnější koneckonců neznamená ani stabilní, ani spolehlivý. Pojmenuje však všechna podstatná měřítka, podle nichž je možno dobře zvolit a docílit tak jak úspory, tak i garance slušného zacházení. Kniha poskytne ucelenou představu o fungování této oblasti každodenního života a poskytne potřebné informace pro optimální využívání těchto služeb.

Istrijský poloostrov v Chorvatsku je cílem častých turistických cest a jen málo lidí, kteří tento překrásný kout Jaderského moře navštíví, má nějaké vědomosti o tragické události ze srpna roku 1914. Tehdy luxusní parník Baron Gautsch najel ve vzdálenosti přibližně deseti námořních mil na vojenskou minu a během několika minut svým potopením změnil osudy mnoha lidí. Jejich příběhy mohly být odvyprávěny jenom proto, že se nám podařilo po více jak devadesáti letech znovu nalézt originální dobové výslechové protokoly Rakousko-uherské policie. Nažloutlý papír po dlouhých letech konečně vydal svoje zajímavé svědectví a desítky jednotlivých lidských osudů tak pomohly vytvořit dramatickou mozaiku tehdejší události. Před mnoha lety, když jsem se poprvé potopil k vraku této lodi, jsem ještě netušil, jak mě její osud zasáhne. Tehdy byla vynikající viditelnost a obrovský vrak seděl na písčitém dně, jako by navzdory času dál plul v modravého mlze okolního moře. Ten pohled byl přímo démonizující a nedokážu se ho zbavit ani po těch dlouhých letech, která od té doby uplynula. Po návratu domů jsem dal dohromady techniku a potřebné lidi. Společně jsme potom začali připravovat TV dokument Svědectví vraku - příběh Jadranského Titaniku. Vše se nakonec podařilo a film byl dokončen. Na filmovém festivalu v chorvatské Rovinji Bieli lev získal hlavní cenu Gran Prix. Tady si ho všiml filmový producent a následně jsem byl osloven, abych vypracoval scénář pro celovečerní film. V současnosti se vše připravuje k natáčení a tato kniha je knižní podobou budoucího filmu. Vy jako její čtenáři máte teď exkluzivní možnost si přečíst její příběh ještě před tím, než bude zfilmován. Děkuji vám všem, kteří si ji zakoupíte a doufám, že vás tento příběh zaujme. Miloš Pilař

Námořnické začátky na lodích Schwarzenberg, Albatros, Nautilus a Arcivévoda Bedřich Vzpomínky Františka Ošance, komentované Jiřím Ošancem. V pozůstalosti Františka Ošance (1887–1951), rodáka z Kateřinek u Opavy, se dochovaly nedokončené paměti, v nichž stačil popsat kromě dětství pouze svou přípravu na službu v rakousko-uherském válečném námořnictvu v letech 1902 až 1904. Vzpomínky psal svým typickým květnatým slohem se značným časovým odstupem – až v letech 1941 a 1942, kdy žil jako čerstvý penzista v Kozlovicích u Přerova. Odtud řada nepřesností, které jsou v následujícím textu korigovány poznámkami pod čarou a vsuvkami v textu. Psal v podobném duchu, v jakém svou knihu-román o „mořských flamendrech“ pojal Jaroslav Škába. Jejich vyprávění voněla dálkami. Ošanec se se Škábou, jehož knihu evidentně neznal, v mnohém shoduje, ale na rozdíl od něj své příběhy na „Schwarzenbergu“ osobně prožil. Paměti, existující ve dvou mírně odlišných verzích, vyzdobil několika kresbičkami. Další Ošancovy námořnické osudy rekonstruoval jeho vnuk Jiří. Knížka je doplněna bohatým obrazovým materiálem, z větší části dosud nepublikovaným a dodatkem k druhému vydání.

V pozůstalosti Františka Ošance (1887–1951), rodáka z Kateřinek u Opavy, se dochovaly nedokončené paměti, v nichž stačil popsat kromě dětství pouze svou přípravu na službu v rakousko-uherském válečném námořnictvu v letech 1902 až 1904. Vzpomínky psal svým typickým květnatým slohem se značným časovým odstupem – až v letech 1941 a 1942, kdy žil jako čerstvý penzista v Kozlovicích u Přerova. Odtud řada nepřesností, které jsou v následujícím textu korigovány poznámkami pod čarou a vsuvkami v textu. Psal v podobném duchu, v jakém svou knihu-román o „mořských flamendrech“ pojal Jaroslav Škába. Jejich vyprávění voněla dálkami. Ošanec se se Škábou, jehož knihu evidentně neznal, v mnohém shoduje, ale na rozdíl od něj své příběhy na „Schwarzenbergu“ osobně prožil. Paměti, existující ve dvou mírně odlišných verzích, vyzdobil několika kresbičkami. Další Ošancovy námořnické osudy rekonstruoval jeho vnuk Jiří. Knížka je doplněna bohatým obrazovým materiálem, z větší části dosud nepublikovaným.

Se jménem křižníku Zenta se čtenář v dnešní námořní literatuře setkává jen zřídka. Jeho potopení před sto lety, tehdy ještě za c. a k. monarchie, bylo označováno za tragedii, ale dnes se zmiňuje spíše jen jako úvodní episoda ze začátku 1. světové války. Toto je omyl, neboť úspěch francouzské akce, jejímž cílem bylo původně jen demonstrativní zničení blokádu provádějícího plavidla, znamenalo nakonec na dlouhou dobu ovládnutí tehdy jediného námořního válčiště ve Středomoří - Jaderského moře. A nešlo jen o úspěch vojenský, nýbrž také psychologický. Sebevědomí rakousko-uherského námořního velení, získané 48 let předtím u Lissy (ostrova Vis) dostalo až příliš tvrdou ránu. Před sto lety - přesně 16. srpna 1914 - u dnešního známého černohorského letoviska Petrovac (tehdy ale ještě rakouská Castellastua) zahynulo 183 mladých námořníků (z nich asi desetina našich krajanů) z posádky lodi osamocené v boji vůči gigantické přesile celé francouzské středomořské floty. Líčení průběhu bylo ještě dlouho poté možno nalézt v desítkách populárních i odborných článků. Jejich kvalita však trpěla tím, že většinou vycházely ze vzpomínek zachráněných a objektivitu nahrazovala nostalgie. Jenže vzpomínky často klamou a líčení průběhu boje ze strany protivníka bylo málo přesné. Pro jeho flotu takové síly a s takovými tradicemi to byla opravdu jen episoda. A dokumenty? Ty počínaje lodním deníkem šly s lodí ke dnu a nemohly být nalezeny. Poloha vraku byla přesně neznámá a o jeho prozkoumání neměl po dlouhá desetiletí nikdo ani zájem. Českému čtenáři pak autor přeje, aby získal informace, které mu přiblíží dobu, kdy možná jeden z jeho předků nosil uniformu právě toho námořnictva, v jehož svazku - svým způsobem nešťastná - ZENTA, dlouhá léta bez jakékoliv hanby až do konce sloužila. Nejen veselé historky ze života našich „mariňáků v c.k. marině“ slýchával autor jako malý chlapec sedící mezi nimi při jejich častých setkáních u svého otce... Jejich památce, ale především těch krajanů, kteří se těchto nostalgických schůzek nedožili a ztratili svůj mladý život jak na ZENTĚ, tak na ponorkách a dalších válečných lodích staré monarchie na Jadranu v letech 1914-18, věnuje autor tuto svou práci.

Publikace, kterou dostáváte do ruky, je určena pro přípravu žadatelů o plavební způsobilost vůdce plavidla a člena posádky. Obsahuje výběr problémů plavebního provozu na vnitrozemských vodních cestách, způsobilosti posádky plavidla, manévrování plavidlem i lodní sestavou, nakládky a vykládky včetně dopravy nebezpečných věcí, přepravy osob a provozu při mimořádných situacích, o způsobilosti osob k vedení a obsluze plavidel, která stanovuje obsah zkoušek. Část „Plavba podle radaru“ obsahuje problematiku potřebnou pro složení zkoušky k vedení plavidla pomocí radaru. Cílem publikace je dát žadatelům o vykonání zkoušky způsobilosti ucelenou, avšak vzhledem k rozsahu základní sumu znalostí z uvedené problematiky. Publikace má připravit žadatele ke složení zkoušky, ne však pro plnohodnotný výkon funkce na plavidle. Umění vést plavidlo se nedá teoreticky nastudovat. Publikace je pouze výběr nejdůležitějších zásad, prověřených mnohaletou praxí celých generací plavců. Pro hlubší studium se publikace hojně odkazuje na další literaturu. V tomto již pátém, aktualizovaném, vydání je upraveno členění vodních cest, přeprava nebezpečných věcí podle normy EU, předpisu ADN, část 9 Plavba podle radaru s využitím typu radaru, který je v současné době nejrozšířenější na plavidlech a je instalován i na zkušebním plavidle. Ing. Miloš Janda (1947), působil řadu let jako metodik dokladů osob Státní plavební správy. Je spoluautorem zkoušek způsobilosti pomocí počítačů, prosadil a připravil zkoušky kapitánů na „radarový patent“ a zkoušek specialistů pro přepravu nebezpečných nákladů (ADNR, ADN) v ČR. Podílel se na prosazení uznávání českých plavebních dokladů, včetně Plavecké služební knížky ve státech EU. Je autorem publikací pro přípravu členů lodních posádek na zkoušky způsobilosti, učebnice vůdců malých plavidel, spoluautorem plavebních map Labe a Vltavy pro rekreační plavbu. Prosazuje rozvoj rekreační plavby, získal zkušenosti na řekách a plavebních kanálech ve Francii a Nizozemsku.

Publikace, kterou dostáváte do ruky, je určena pro přípravu žadatelů o plavební způsobilost vůdce plavidla a člena posádky. Obsahuje výběr základních znalostí o konstrukci plavidel v rozsahu uživatelské potřeby. Respektuje zásady vyhlášky MD č. 223/1995 Sb., o způsobilosti plavidel k provozu na vnitrozemských vodních cestách, ve znění úprav do roku 2012. Pro zvýraznění přehlednosti často využívám tabulek s definicemi a stručnou charakteristikou konstrukčních prvků. Členění publikace respektuje skladbu Rozsahu zkoušky způsobilosti kapitána, lodníka, strojmistra, a převozníka, podle kterých Státní plavební správa zkouší. V porovnání s předešlým vydáním je uživatelsky přehlednější. Na základě zkušeností respektuje více potřeby učitelů i žáků Střední odborné školy strojní a dopravní. Ing. Miloš Janda (1947), působil řadu let jako metodik dokladů osob Státní plavební správy. Je spoluautorem zkoušek způsobilosti pomocí počítačů, prosadil a připravil zkoušky kapitánů na „radarový patent“ a zkoušek specialistů pro přepravu nebezpečných nákladů (ADNR, ADN) v ČR. Podílel se na prosazení uznávání českých plavebních dokladů, včetně Plavecké služební knížky ve státech EU. Je autorem publikací pro přípravu členů lodních posádek na zkoušky způsobilosti, učebnice vůdců malých plavidel, spoluautorem plavebních map Labe a Vltavy pro rekreační plavbu. Prosazuje rozvoj rekreační plavby, získal zkušenosti na řekách a plavebních kanálech ve Francii a Nizozemsku.

Zadokolesový motorový remorkér pro českou vnitrozemskou plavbu představuje vyvrcholení technologie vlečné plavby na Labi, Vltavě a Odře. Tento způsob nákladní plavby byl postupně nahrazován rozmachem provozu motorových nákladních lodí a plavbou tlačnou Zachytit celý vývoj nástupu motorových remorkérů s kolesovým pohonem je velmi vítaným počinem pro zachování určité historické paměti, za který je třeba autorovi vyslovit upřímné uznání. V této publikaci se podařilo shromáždit velké množství informací a dat o tom, že celý vývoj stavby motorových zadokolesových remorkérů byl provázen velkým úsilím konkrétních osob, které se prokazatelně zasloužily o to, že tyto lodě dlouhá léta byly využívány v nákladní dopravě a po vyřazení z této činnosti ještě po řadu let sloužily a slouží jiným účelům. Klíčovým technickým prostředkem u těchto remorkérů je koleso. Samotný vývoj tohoto prvku byl provázen celou řadou technických zdokonalení, o které se prokazatelně zasloužili němečtí inženýři a společnosti u kterých byl tento vývoj realizován. Loděnice v Čechách pak kreativním způsobem dokázaly uvést tyto lodě k dokonalosti. Lodní těleso zadokolesového remorkéru a nové technické prostředky vytvořily daleko lepší podmínky pro lodní posádky během plavby a při odpočinku na lodi, takže mnoho z nich považovalo „svoji“ loď za svůj druhý domov. U dnes stavěných osobních lodí se můžeme opět setkat s pohonem kolesy, samozřejmě již ve zcela nové technické koncepci. Je nesporným faktem, že pro řeky s omezenými plavebními hloubkami je tento pohon důležitý a věřím že i tato kniha pomůže inspirovat případné pokračovatele v renezanci vnitrozemské plavby v našich podmínkách.

Červená pěticípá hvězda v bílém kruhu, umístěném v modrém pruhu na žlutém komínu. To byl znak Československé námořní plavby, pod nímž se naše lodě na světových mořích a oceánech plavily téměř pět desítek let. Dnes už se bohužel toto logo silné vnitrozemské plavební společnosti nevyskytuje nikde. Zmizely lodě pod československou a později českou vlajkou, ale zůstaly vzpomínky. Někdy humorné, někdy plné napětí a zápolení s prudkými větry, obřími vlnami a problémy, které zákonitě patří k provozu lodí. Námořní kapitán Ing. Jiří Verner v této knize seznamuje čtenáře s prací našich námořníků, proloženou svými osobními zážitky. Čtenář tak zjistí, jak náročná tato profese je nejen po stránce fyzické, ale i psychické. Dozví se, jak se staví loď, ale také, co dělat, když do podpalubí teče voda, když dojde ke kolizi nebo když loď bojuje s povodní na Mississippi. Tato kniha tak přináší komplexní pohled na život na námořních lodích, na nichž se autor plavil po celý svůj pracovní život. Volné pokračování již vydané publikace nazvané Vzpomínky převážně nevážně aneb co na našich lodích zažil český námořník Jiří Verner, vydané na jaře 2017 v nakladatelství Mare-Czech.

Ne každému se splní jeho klukovská touha. Jiřímu Vernerovi se to povedlo. Stal se námořníkem. Začal od píky, vystudoval Vysokou námořní školu v Oděse, postupoval ve funkcích a nakonec se stal jedním ze zhruba 140 velitelů Československé námořní plavby – kapitánem dálné plavby. Cesty lodí, na kterých sloužil, vedly celým světem. Jak plavba samotná, tak postoje v přístavech přinášely zážitky tu veselé, tu nepříliš příjemné, ba někdy velice náročné. Knížka, kterou držíte v rukou, obsahuje příběhy rázu převážně humorného, počínaje studii v Oděse až po zážitky z míst našemu kontinentu vzdálených. Plavba po moři není vždy jen příjemná, i v době kovových lodí musí být námořníci z ocele, aby zvládli silné bouře, černé pasažéry, obranu před piráty, ale i vztahy mezi lidmi, které po měsíce poutá omezený lodní prostor.

Husová, dcera Vojtěcha Husy a sestra Václava Husy, po několik desetiletí sbírá a dokumentuje fotografie vorařství, spravuje rodinné kroniky a alba. S láskou vzpomíná na své rodiče, na svého milovaného strýce Josefa a na své prarodiče. Také na pana Václava Seidla, který v době jejího dětství a dospívání z Prahy jezdil na Hladnou (malá plavecká osada u Albrechtic nad Vltavou) jako letní host a fotografoval život na vodě a kolem vody. A tak má rodina Husů v archivu mnoho originálních fotografií. V knize „Vzpomínky nezatopené“ se přeneseme v čase a budeme sledovat život u řeky Vltavy na Hladné v jednotlivých ročních obdobích, všímat si radostí i starostí lidí, které spojovala láska k řece a k přírodě. A tak se ocitneme na vazišti vorů a pak hned na přívozu nebo se budeme procházet po vltavských stráních a zadíváme se na nespoutanou „starou řeku“. Vzpomínky plynou jak barevný film…

Některé lidské touhy se naplní, jiné ne, některá přání se splní a jiná zůstanou nevyslyšena. Každý někdy pomyslel na to, po čem všem touží, ale nevěděl, jestli to někdy dostane. Tak v našich duších vznikají sny, ukládají se přání a vytvářejí tužby. Nikdy jsem nepomyslel na to, že se mi splní přání podívat se do světa, poznat jiné kraje a obyčejné lidi. Ne jako turista, ale jako dělník moře, který si tvrdou prací plní své sny o cizích zemích, lidech a lodích. Díky příznivému osudu se mi to vše podařilo prožít, proto jsem sepsal toto povídání. A také proto, aby také mí blízcí o mně věděli trochu víc.

Vážený čtenáři, představujeme druhou knihu bývalého námořníka Vlastislava Ringla. Na jejích stránkách se snažil zachytit „vůně a krásy okamžiků“ prožitých na mořích a oceánech. Ty nejsilnější zažil i na některých z čtyřlístku sesterských lodí postavených v Polsku a provozovaných Československou námořní plavbou. Jde o lodě Blaník, Sitno, Radhošť a Kriváň. Těm věnoval, mimo jiné, tuto publikaci. V knize ale najdeš i další čtyřlístek. Jeho lístky tvoří láska k lodím, pokora vůči moři, úcta k lodním stavitelům a radost z práce. Tak lze krátce charakterizovat autora, tělem starého mořského vlka, duchem malého kluka okouzleného romantikou a dálkami. Po návratu z moře si vybudoval provaznickou dílnu. Jednou jsem ho sledoval jak se zaujetím prohlíží starou fotografii klipru z konce 19. století. Studoval změť ráhen, kladek, polokladek, stěhů, kasounů, upínaček, zvratiček, závěsníků, otěží a plachet, oči se mu leskly a pak z něj jen obdivně vyklouzlo „to je krása, tam by pro mne bylo hodně práce“. Snad čtenáři i tobě zavoní vyznání námořnickému řemeslu a čtyřem lodím naší námořní plavby.

Po první knize Krysa v podpalubí z roku 2013 nabízíme dva nové kriminální případy z prostředí československé námořní plavby. Jak podotýká autorka Andrea Vernerová, jediné, co neodpovídá skutečnosti, jsou kriminální činy – ty se na československých lodích nikdy nestaly. Rovněž jména lidí i lodí jsou smyšlená a podobnost s námořníky a jejich osudy zde uváděnými je čistě náhodná. Ilustrace na obálce Leo Vaniš. Text získal cenu Eduarda Fikera, udělenou Asociací autorů detektivní a dobrodružné literatury AIEP v roce 2012.

Kniha z ediční řady VORAŘSKÝ ROD HUSŮ Z HLADNÉ se věnuje popisu stoleté historie čtyř generací plavecké rodiny Husů. Od roku 1860, kdy Jan Husa koupil na Hladné č.22 chalupu u řeky a stal se plavcem, po rok 1960, kdy napuštěním Orlické přehrady voroplavba na Vltavě skončila. Tím však nekončí tradice vorařství. K tomu přispěl výraznou měrou Václav Husa (1930-2021), donedávna nejstarší vorař v Čechách, pravnuk Jana Husy z Hladné. Publikace dále obsahuje informace o plavecké osadě Hladná u Albrechtic nad Vltavou a zahrnuje kapitoly o umění a řemesle vorařském (jak se stavěly vorové prameny a jaký byl život plavců). Součástí publikace je i plavecký slovníček, protože plavci používali mnoho slov specifických pro toto řemeslo. Knihu sepsaly Anna Husová se svou dcerou Anitou Crkalovou na památku všem svým předkům a lidem od vody.

Kde jsou ty časy, kdy mezi Prahou a Ústím nad Labem bylo denně vídat mohutné vlečné parníky s černým trupem a vysokými dýmajícími komíny, které táhly dva tři nákladní čluny. Zůstával za nimi štiplavý černý kouř, ale také vůně páry a bramboračky a guláše z lodní kuchyně. A v srdcích lidí na březích, zvlášť těch klukovských, romantická představa moří a přístavů. Kde jsou ty doby, kdy jezní na zdýmadlech sotva našli čas mezi proplavováním těch lodí, aby si v klidu vykouřili fajfku, posekali kus trávníku kolem plavebních komor nebo něco nabarvili nebo namazali. Tolik těch lodí bývalo! A teď? – škoda mluvit. Kde jsou ty časy, kdy ženské v povltavských vesnicích hlídaly, kdy z dálky zazní parní píšťala parníku, aby honem vytáhly z trouby kastrůlky s teplým obědem a spěchaly s nimi na komoru nebo na přívoz, aby je tam předaly svým mužským v posádkách těch lodí. A kde jsou ty krásné, prosluněné, nekonečné letní dny, kdy stejně dychtivě čekali zdejší kluci na objevení se parníku v zátočině řeky, aby se s pokřikem „už jedééé“ vrhli do vody, vyšplhali na některý, až po okraj naložený člun a pak se na něm hrdě svezli pár kilometrů. To byla ta nejbáječnější prázdninová zábava kluků z vesnic na Hořínském kanále, kde lodě pluly tak blízko břehu a protahovaly se těsně pod nízkými mosty. Určitě se to nesmělo, ale byla to zábava i jejich otců a dědů, a tak posádky přivřely oči. To všechno už dávno odvál čas a pokrok. Parníky a čluny skončily v hutích, muži z posádek na hřbitovech. Pamětníků zůstalo už jen poskrovnu, a u nich hrsti fotografií. Aby tyto krásné parníky „péčka“ přece jen neklesly do hlubin času, pokusili se autoři – jeden z nich technik mající právě „péčka“ v padesátých letech u plavby na starosti, druhý tehdy konstruktér v pražské loděnici, mající občas s „péčky“ co do činění – historii těchto parníků zachytit písmem i obrazem.

Začátek druhé dekády jednadvacátého století nás poznamenal dvěma výraznými fenomény, pro nás ve středu Evropy po dlouhý čas latentními a pozapomenutými. Zkraje roku 2020 obletěla svět doposud neznámá variace nebezpečného. A sotva si společnost jen trochu volněji vydechla, udeřila začátkem roku 2022 variace nebezpečného šílenství. A podobně jako virus, i tato nákaza ničí a zabíjí. Tato útlá sbírka veršů je věnována všem těmito fenomény naší doby jakkoli poznamenaným. Pro autora se psaní již sedmé sbírky stalo jakousi terapií k vypořádání se s dosud neznámým. Vyšlo v květnu roku 2022 v nakladatelství Mare-Czech, ISBN 978-80-903149-4-8, vazba brožovaná s klopami, 46 stran, cena 188 Kč

Již osmou sbírku, tentokrát s verši roku 2022, nabízí autor M. A. Rek. Zvoní hrana roku, až rozezní úder poslední, a srdce jeho na kusy láme se, puká a rozpadá na minulost, co bylo, jen dnů řada co od zimy do zimy k sobě přilnuly v roce půldruhého srdce a jedné nuly.

Po sbírkách „Verše“ na 3,14, „Verše“ na karbid nikličitý a Balada o Gali přichází autor M. A. Rek s výběrem sedmašedesáti básní z let 2019 a 2020 ve čtvrté sbírce.

"„Verše“ na karbid nikličitý M. A. Rek Druhá sbírka ""jednoho z předních externistických autorů"", který nachází poezii i tam, kde by ji jiný nečekal, tedy tam, kde vlastně není. Verše na NiC (toť chemická zkratka pro neexistující karbid nikličitý) sublimovaly od podzimu 2018 do podzimu 2019. Sto výtisků nákladu je ručně číslovaných s podpisem autora. Chemik i alchymista jak ti se smějí, načež vážně hlavou kroutí, oni se smáti smějí. Kdo to kdy slyšel, karbid nikličitý? Ten přece není! Kdo jen přišel na ten nesmysl? Ten jistě nic neví! Kdo s fantazii tak nitratyčnou žerty tropí si z definic? snad jen básník, blázen či šarlatán psát může verše na NiC... "

Kniha která stírá rozdíl mezi námořnickým uzlem a drháním jistě osloví jak kluky, tak holky, a to bez rozdílu věku. Autor – skutečný „mořský vlk“, splétající uzly profesionálně – v úvodu píše: „…Všiml jsem si, že lidé kteří za mnou přicházejí do provaznické dílny, mají pěkný vztah k lanům a jsou uzlováním nadšeni. Líbí se jim prostředí, atmosféra dílny, ale i zvláštní vůně, kterou je cítit len, juta, konopí, sisal. Rádi si povídají o uzlech a vidím, že jim je v tom mém uzavřeném světě lan příjemně. Je možné, že zde nacházejí recept na pousmání, neboť odcházejí v dobré náladě. Ano, to uzlování a práce s lany člověka velice uklidňuje. Někdo chce ukázat uzel, jiný jak se zaplétá oko, jak se dělají fendry. A proč prý vlastně nenapíši nějakou knížku o uzlování. Nejsem spisovatel, ani jsem nikdy takové ambice neměl. A pak najednou přišel malý kluk a chtěl ukázat jeden uzel. Jindy zase přišla dívenka a chtěla poradit, jak z provázků vyrobit ozdobné knoflíky. Tak asi začala vznikat tato malá knížka. Pro radost těm, kteří mají v sobě tvořivého ducha, pro kluky s touhou mořeplavců, pro holky jež se chtějí líbit, i pro dospělé, kteří zde nacházejí další svět lidských dovedností.

Spolek přátel plavby vznikl přeměnou Sekce lodní dopravy Klubu přátel památek a historie při Okresním muzeu Děčín na přelomu 1997–1998. Členy se stávali především „lidé od vody“ z Děčína a okolí, ale také existovala početná skupinka osob, které měly zájem o členství a bydlely v pražské aglomeraci. V řadách spolku však nalezneme i obyvatele dalších českých nejen polabských měst. V našem kolektivu jsou i cizí státní příslušníci. Snahou vedení spolku bylo vždy sestavovat program této činnosti tak, aby obsahoval osm přednášek, jednou za rok exkurzi nebo výlet a výroční členskou schůzi. Mezi jiné aktivity patřívají autogramiády, odborné semináře, účast na různých jednáních o plavbě, apod. Pravidelné schůzky se konají tradičně druhé úterý v měsíci. Velmi výrazná je publikační činnost spolku.

Kniha do kapsy. Tichá důrazná revolta prošedivělých beatníků, rockerů a pankáčů. 125 poetických příběhů z ruky do ruky. Jedinečný formát. Pouze 280 znaků s příběhem. Hrdinou. Zápletkou. Pointou. Autor z minulosti píše poezii budoucnosti. Láska. Vesmír. Velryby. Sídliště. Atlantik v nás. Život a smrt. A hlavně: naděje je. O autorovi: Mauser de Vader, zatím žijící píšící člen zvadlé generace českých bídníků. Když mohli, nedalo se. A když se dalo, už nemohli. Nebo se jim nechtělo. Ošleháni větry kompromisů, odrbáni sebou. A přesto se tyto staré větve rozhoří, když je někdo dotlačí do plamenů. Ohni Ohni Budeš hřát Toho, kdo nevěří Že má se mít rád

Dobrodružný román pro mládež „Štěstí za oceánem“ je čtvrtou knihou Jaroslava Škáby. Prvně vyšel v roce 1940 a s mnoha autobiografickými prvky nás zavede mezi topiče a námořníky na námořní obchodní loď v první dekádě dvacátého století. Jaroslav Škába, původem z Prahy z rodiny bývalého námořníka, se narodil 5. ledna 1884. Již v raném věku procestoval celou Evropu a obchodní loď v Le Havru s kursem do Jižní Ameriky mu otevřela cestu i do celého světa. Dálný východ poznal již jako dobrovolník v rakousko-uherském námořnictvu na křižníku „František Josef I.“. Z této tři a půl roku dlouhé cesty později vznikla kniha „Boxeři v Šanghaji“ (1938). Své začátky u válečného námořnictva popsal s pábitelským humorem v knize „Mořští flamendři“ (1939). V témže roce své vzpomínky završuje v knize „Kluci od mariny“ a uzavírá sérii knih věnovanou službě v K.u.K. marině. Další dílo autora je též z námořnického prostředí. Po knize „Štěstí za oceánem“ (1941), již máte před sebou, ještě vydal román pro ženy „Budeš ženou námořníka“ (1942). „Štěstí za oceánem“ vychází po třičtvrtě století teprve podruhé a připomínáme si jím 70 let od úmrtí autora – Jaroslav Škába zemřel v Praze 23. června 1945 ve věku 61 let.

Úspěšný a dnes rozebraný titul Padesát let československé námořní plavby, vydaný nakladatelstvím Mare-Czech v roce 2009, autor radikálně přepracoval a doplnil - tak vzniknul zcela nový titul zachycující od nesmělých začátků až po smutný konec „Století československé námořní plavby“. Tato publikace je určena všem, kteří se zajímají o historii a výsledky námořní plavby, zejména pak těm, kteří se o její dobré výsledky a pověst zasloužili svou celoživotní prací. Jsou jich tisíce, kteří na moři trávili dlouhé roky a někteří dokonce tomuto náročnému povolání věnovali často celý svůj aktivní život. Teď mohou konečně svůj čas trávit ve společnosti svých blízkých, rodin a kamarádů, ať již na zaslouženém odpočinku či prací v tuzemských organizacích. Stovky z nich však dále pokračují v tradici námořníků na cizích lodích zahraničních rejdařů nebo se věnují činnosti s námořní dopravou spjaté, především zajišťování námořních přeprav přes pronajatou cizí tonáž pro české i zahraniční organizace. Historie provozování vlastní námořní dopravy zahrnuje prakticky celé období samostatného československého státu, a to i po jeho rozdělení. V období první republiky ještě nelze hovořit v této sféře o významné hospodářské činnosti, zejména pak z hlediska počtu provozovaných jednotek (lodí) ani jejich tonáže. Obrat nastává po druhé světové válce, kdy se toto odvětví mohlo plněji rozvinout a kdy získala výjimečné postavení především díky svým hospodářským výsledkům a zvláštní pozici v systému socialistického hospodářství. Pro fungování na námořním trhu bylo upraveno jak právní postavení ČNP jako mezinárodní akciové společnosti, tak byla přizpůsobena i ekonomická pravidla umožňující její činnost v konkurenci s cizími rejdaři. Kniha obsahuje nejdůležitější materiály, především statistické, zahrnující téměř padesát let existence ČNP od roku 1952 do roku 1998. Data jsou doplněna historickými fakty o jednotlivých stránkách činnosti, významných událostech jednotlivých let, údaji o jednotlivých námořních lodích a výkonech celé floty.

Kniha nejen pro úvalské patrioty, ale pro všechny, komu nejsou cizí lidské příběhy, nedávná historie, či lehkost po - etického vyprávění o dětství a dospívání. Autor sám knihu uvádí těmito slovy: Toto je opis všech deníků, napsaných v tomto tisí - ciletí poblíže hlavního města České republiky Prahy, a to ve městě Úvaly, které je od metropo - le vzdáleno necelých 25 km do centra. Deníky zaznamenávají životní osudy člověka a jsou prosty vymyšlených zážitků či příběhů. Jedná se o skutečně prožité a pravdivě popsané ob - dobí od doby dětství až po střední věk pisate - le deníku.

Kniha se svou příznačnou lehkou ironií navazuje na první autorský úspěšný literární počin START 55 dnes již jednašedesátiletý Jaroslav Vorlíček. Rodák z Úval, kde zná každý kout a může vyprávět spoustu zajímavostí z dávné i nedávné historie tohoto města a o životě místních starousedlíků, se vrací ve vzpomínkách do dětství, dospívání, puberty i dospělosti. Vypráví s humorem, postihuje jemné konotace, které prohlubují čirou vzpomínku do dalších působivých, důvěrně známých rozměrů. Čtenáře oslovuje Jaroslav Vorlíček nehraným, nestrojeným vyprávěním, pozoruje sám sebe, své kamarády, blízké i všechny další, na které vzpomíná v nejrůznějších i choulostivých situacích s nadhledem a jemnou, přátelskou, láskyplnou ironií. Neubližuje, spíš připomíná to, co nám je povědomé a blízké, co prožil, byť jinak, téměř každý z nás. Zvláště intenzivní je jeho vztah k ženám. Pro objekt svých citů je ochoten obětovat hodně. Velkým zdrojem vzpomínek jsou pro autora časté návštěvy Bulharska. Zde také autor poznal svoji manželku, samozřejmě z Čech!

V jedenácté sbírce poezie autora M. A. Reka se můžete zasnít nad dvanácti sny ve verších a třinácti básněmi o snech a snění doplněných vlastními ilustracemi. Všechny výtisky mininákladu jsou podepsané autorem.

Závěrečný, třetí díl kuchařské trilogie o naši námořní plavbě.

Všechno, co se v to ráno aprílového 1. dubna přihodilo, nebyl apríl. Ani pro detektivy kolínské kriminálky. A už vůbec ne pro několik bezdomovců, jejichž zákeřné vraždy se zpočátku zdají být bez motivu. Kapitán Vidrna (známe ho již z detektivního příběhu Vražda v lužním lese) a jeho kolegové se však přece jen podaří nalézt konec pomyslného zašmodrchaného klubíčka indicií a začnou jej rozplétat. Poslední nitky se jim podaří rozmotat v pražském holešovickém přístavu, kde dojde i na střelbu.

Při úklidu zásuvek jsem našel svůj rukopis z doby kolem roku 1977. Tehdy jsem se neodvážil nabídnout ho ke zveřejnění. Velmi pravděpodobně bych se totiž musel živit jinou prací, než péči o mašinky na námořních lodích. Byl jsem na své práci závislý tak, jako je někdo například na marihuaně, a tak jsem zásuvku raději neotvíral. Čas běžel, mnohé se změnilo a můj rukopis mezitím ztrácel na aktuálnosti. Oprášil jsem ho s pocitem, že některé mé formulace se dobře čtou. Jestli někdo při čtení této práce stráví příjemné chvíle, tak jsem přepisem rukopisu do počítače čas neztratil. Pro pořádek ale musím upozornit, že postavy příběhu jsou vymyšlené, třebaže události jsou autentické a skutečně se odehrály. Nepsal jsem však literaturu faktu, takže zpracování událostí je poměrně volné. Také jakékoliv stížnosti mých bývalých kolegů, že jsem si vypůjčil jejich životní příběhy, musím už dopředu prohlásit za bezpředmětné. Příhod z námořnického života je přirozeně mnohem víc. Mým cílem bylo vzpomenout na nelehkou práci posádek našich bývalých námořních lodí, práci, která byla často zbytečně zpestřována lidskou hloupostí. Vždy jsem však vycházel ze skutečných událostí, takže děj je autentický a uvedené příhody se skutečně odehrály. Jak říkal můj dobrý přítel, starší námořník a srandista Vojtek z Moravy: „To není žádný fakt, to se skutečně stalo.“ Příjemné počtení. Michal Svoreň, 1. strojní důstojník v. v.

Nové vydání první knihy Františka Ptáčka. Byla jednou jedna námořní loď a jeden námořník, který jí v této knize postavil imaginární pomník. Po patnácti letech je kniha znovu vydána, tak jak měla tehdy vypadat, s těmi lodními schody na knižní obálce. Neobjevila se tenkrát na knižním trhu, soukromě vydána a na různých akcích individuálně prodávána. Kdo máte nyní zájem, můžete stránku za stránkou odhalovat ten monument naší někdejší, možno říci slavné, mořeplavby. Několik nově vydaných knih, to je jako kapka slané vody do Mrtvého moře miliónů jiných publikací na pultech a v regálech knihkupců. A tak Vám nyní nabízím i tu svou slanou kapku. Chovejte ji v úctě a vážnosti, jako vzácnou relikvii, pro své následovníky, aby tady zbylo něco vzpomínek i pro příští generace národa českého. Důkaz, že tady na tom světě na mořích a oceánech, pluly kdysi námořní lodě pod naší červenomodrobílou zástavou. A také, že tu byl žil a na těch lodích plul nějaký František Ptáček, z boží milosti námořní důstojník…

V letech první světové války se objevila myšlenka, která oprášila starou technologii zápalných či výbušných lodí a člunů, jež byly v minulých století vypouštěny proti kotvištím nepřítele, přehradám blokujícím přístup k přístavům nebo říčním cestám. Konstruktéři v několika zemích si uvědomili, že spalovací motor jim dává možnosti, o jakých si mohli nechat jejich předci jenom zdát. Malý rychlý člun vybavený silnou výbušnou hlavicí dokázal poškodit či dokonce potopit i velkou válečnou loď. Jeho výroba přitom nepotřebovala větší množství stavebních normohodin a nespolykala nijak značné finanční prostředky. Relativně levná a snadno vyrobitelná zbraň však měla jiná úskalí. Vzhledem k nevelkým rozměrům ji bylo nutné skrytě dopravit co nejblíže místa útoku, protože na dlouhé plavby po rozbouřeném moři nebyla konstruována. Zvláště riskantní byla sama akce, k navedení na cíl se používalo několik systémů, většinou však alespoň v první fázi bylo třeba manuální navedení. Pilot musel ve vysoké rychlosti zaměřit cíl a potom své plavidlo opustit, což bylo samo o sobě velice nebezpečné. K tomu se přičítala hrozba střelby z napadené lodi nebo obrany přístavu, rovněž silná exploze mohla pilota ve vodě smrtelně zranit. Přesto se explozivní čluny začaly vyrábět a především v letech druhé světové války získaly proslulost a vzbuzovaly obavy mezi námořníky bránícími válečné základny. To byl ostatně významný sekundární efekt nasazení jak výbušných člunů, tak miniponorek. Protivník totiž musel k obraně před těmito levnými prostředky nasadit zpravidla mnohem větší a nesrovnatelně nákladnější síly. Jen sama existence miniaturních námořních zbraní a možnost jejich náhlého úderu tedy pomáhala odčerpávat lidské i ekonomické zdroje nepřítele, který by jinak mohl strážní lodě, mužstvo i patrolující letouny nasadit jinde. Často lze narazit na názor, že například nasazení německých „jednomužových“ pilotovaných torpéd Neger a Marder skončilo fiaskem, neboť dosáhly jen málo úspěchů a ztráty měly přitom vysoké. To samé se tvrdívá i o výbušných člunech. Pokud ovšem poměříme náklady na jejich výrobu a provoz i počet padlých mužů, s tím, co proti nim museli Spojenci nasadit, vidíme, že se jedná o nesrovnatelná čísla. Lapidárně lze konstatovat, že velké množství vojáků, jež bylo nutné nasadit na obranu před miniaturními námořními zbraněmi, by jinde na frontě dokázalo pobít mnohem větší počet příslušníků německých ozbrojených sil. Právě v tomto taktickém i ekonomickém nepoměru musíme spatřovat největší přínos miniponorek a výbušných člunů, ať je nasadila jakákoliv strana. Pokud odmyslíme různé použité technologie nebo pohonné systémy a způsoby nasazení, lze explozivní čluny v zásadě rozdělit do dvou kategorií. U většiny z nich se předpokládalo, i když někdy spíše v teoretické rovině, že pilot dokáže opustit plavidlo před zasažením cíle a zachrání si život. Japonsko v letech druhé světové války ale vytvořilo námořní obdobu Kamikadze, muže, kteří zahynuli spolu se svým člunem, když jej vedli na cíl až do okamžiku výbuchu. Tak jako vznikla sebevražedná pilotovaná torpéda Kaiten, byly stavěny i hladinové sebedestrukční čluny, u nichž se rovněž s přežitím pilota nepočítalo. Téma zahrnuje i německý typ z první světové války, jako jediný dálkově ovládaný po celou dobu plavby. Vzhledem ke způsobu nasazení však i on do zvoleného tématu patří. Publikace svým názvem Sebevražedné čluny evokuje skutečnost, že v každém případě představovalo nasazení explozivních plavidel vysoké riziko smrti, ztráty mezi jejich piloty byly opravdu enormní. Z tohoto pohledu lze eufemisticky označit každý z nich za sebevražedný. Ať bojovali na jakékoliv straně, byli jejich piloti vybíráni z fyzicky i psychicky nejzdatnějších adeptů a účast na akci vyžadovala ohromné odhodlání. Text je řazen do kapitol o konkrétních státech, v nichž jsou chronologicky popisovány jednotlivé konstrukce i historie jejich bojového nasazení. Pro přehlednost jsou v kapitole o dané zemi zmíněny čluny z první i druhé světové války pohromadě. V publikaci používám výhradně fyzikálních jednotek, které jsou pro práce tohoto druhu obvyklé v evropském prostředí, i když zcela neodpovídají mezinárodní soustavě SI. Místo kilowattů jsou tedy používány tradiční koňské síly (někteří autoři užívají zkrácený termín koně), rychlost se udává v uzlech (jedna námořní míle za hodinu), vzdálenosti v námořních mílích (1852 metrů). Ráži lehčích zbraní ale píši zásadně v milimetrech, i když se v současné době začíná prosazovat i v českém prostředí palcová terminologie. Domnívám se však, že běžnému čtenáři je bližší údaj 11,43 milimetru než 0,45 palce, a to se jedná o vůbec nejznámější americký kalibr, u dalších je orientace ještě horší. Explozivní hladinové prostředky vyvinuté po druhé světové válce již neuvádím, vzhledem k tomu, že zpravidla měly jiný charakter než téma této publikace

Pro Sborník jsou vybrány tyto příspěvky: Picek Josef: Nepřetržitý lodní provoz při přepravě energetického uhlí do Chvaletic, PhDr. Jiří Král: Co bylo než přišla kilometráž, Johannes Hirsch, Peter Pötschke: Významné osobnosti v dějinách hornolabské a vltavské plavby, Miroslav Hubert: Policejně plavební předpisy v království Českém, Redakční rada: Přečetli jsme za vás: Československo – vodní špýchar, Pavel Křestan: „Kapitán je lodi pán“, Ing. František Ptáček: Předmluva k eseji Splavnění Vltavy a Labe z Prahy až na hranice zemské. Sborník uzavírá pasáž o činnosti Spolku přátel plavby v roce 2018 a seznam členů v roce 2019. V nakladatelství Mare-Czech vydal Spolek přátel plavby v Děčíně

Pro Sborník jsou vybrány tyto příspěvky: Na podzim Pro Sborník jsou vybrány tyto příspěvky: Na podzim připravujeme nový sborník Labsko-vltavská plavba. Jeho obsahem bude: Editorial, Pavel Balcar, Téměř zvládnutá šance – druhá část, František Ptáček, Historie přístavu Ústí n. L. – třetí část, Redakční rada, Práce a život lodních posádek za vlečné plavby, Theodor Grötschel, Jeden pracovní den na vlečném parníku, František Vichta a Miroslav Hubert, Osobní parník KLADDERADATSCH (1865) – PPS ŠÁRKA (1902), Johannes Hirsch, Osobní parník LEIPZIG v roce 1945 jako plovoucí nemocnice v Ústí n. L., Max Rosenthal, Námořník a říční plavec, pověrčiví lidé … ale ne pověrčivější než jiní, Činnost Spolku přátel plavby v roce 2016, Členové Spolku přátel plavby v roce 2017. V nakladatelství Mare-Czech vydal Spolek přátel plavby v Děčíně nový sborník Labsko-vltavská plavba. Jeho obsahem bude: Editorial

Pro Sborník jsou vybrány tyto příspěvky: Pavel Balcar: Téměř zvládnutá šance Arbitráž, československá plavba na Labi a lodní park ČPSL, František Ptáček: Dějiny přístavu Ústí nad Labem - II. část, Pavel Křesťan: Činnost lodních posádek ČSPLO, n. p./ČSPLO, s. p. v námořním přístavu Hamburk mezi roky 1959–1992, František Ptáček, Josef Picek: Lodní mlýny na Dolním Labi, M. Hubert: Vzpomínka k lodním mlýnům, Josef Picek, Jiří Martínek: Proměny remorkéru PŘEROV. Sborník uzavírá pasáž o činnosti Spolku přátel plavby v roce 2015 a seznam členů v roce 2016.

Pokračování úspěšného a milého vyprávění labského kapitána. Autorovi byl shůry dán dar slova, který se záviděníhodnou pamětí využil v příbězích a historkách z „šífortu“, plných humoru, ale i nostalgie, a zachytil tak pro nás kus plavecké historie, která již nenávratně odplouvá. Publikace je doplněna mnoha fotografiemi, mimo jiné i Václava Novotného.

Jan Malý v roce 1947 jako patnáctiletý plavčík nastoupil na plavbu a celý život prožil na palubách parníků a motorových lodí, Výjimku tvoří roky 1950–1952, kdy učil plavčíky plaveckému řemeslu v učilišti ČSPLO v Děčíně. V roce 1952 složil kapitánské zkoušky a dostal Kapitánský patent. V roce 1962, ve svých třicíti letech, začal samostatně velet vlečným motorovým lodím, a po skončení vlečné plavby na Labi motorovým nákladním lodím. Poslední lodí pod jeho vedením před odchodem do důchodu byla motorové nákladní loď MNL 11604 o nosnosti 1100 tun, kterou přebíral jako novostavbu z Loděnice Mělník v roce 1972.

Obsahem této skromné publikace je zcela nekonvenční názor, který si o vzniku a účelu Kodexu , a rozbor několika aspektů jeho obsahu. Jejím účelem ovšem není seznámit běžného čtenáře s Kodexem a tím suplovat příslušnou literaturu. Je spíše výzvou zaměřenou do odborných kruhů k profesionálnímu, různými ohledy nezatíženému hledání vzniku a účelu Kodexu gigas. Ing. Miroslav Hubert, původním povoláním lodní konstruktér, je autorem řady knih a článků o naši plavbě a stavbě lodí a motorových člunů. Jeho dlouhodobý zájem o obecnou historii, venkovské románské a gotické kostely a o kláštery jej přivedl do kontaktu i s historií kláštera v Podlažicích a Kodexu gigas.

Teorie reinkarnace není z hlediska více než dvou tisíciletí dějin myšlení v Evropě ani nová, ani importovaná. Nová a importovaná je jen v úzkém pohledu posledních pár staletí, kdy začala být zmiňována a šířena některými evropskými a americkými filosofy, antroposofy, teosofy a okultisty a po Druhé světové válce ve větší míře i samotnými Asiaty, Indy, Japonci, Tibeťany, Vietnamci, Thajci a podobně, kteří už tehdy ve větším počtu přicházeli do Ameriky a do Evropy a šířili zde své ideje. Autorka knihy Putování po čtrnácti životech v sobě našla odvahu podělit se s druhými lidmi o své zážitky při procesu terapie minulými životy. Druhý takový pokus na světě, aby sám protagonista procesu své zážitky sepsal a publikoval, pravděpodobně neexistuje.

Pohled mladého intelektuála na dění uvnitř i vně vojenského útvaru na sklonku socialismu v ČSSR. Nejde o zážitky z vojny, ale o možná nečekaný obraz života tehdejších lidí a celého společenského systému. Mladý muž, čerstvý doktor přírodních věd, nastoupí na podzim 1986 k vykonání základní vojenské služby u jednoho z nejhorších útvarů v ČSSR, do Janovic nad Úhlavou. Kostru děje tvoří jeho zážitky z prvního měsíce, každý den jeden, ale prolíná se zde několik dějových linií. Kniha není primárně určena těm, kteří vojnu na sklonku socialismu zažili, protože ti mají na věc jasný názor, ať už jakýkoli. Je určena spíše těm, kteří tehdy na vojně z jakýchkoli důvodů nebyli, a mladším, které minula, aby si případně poopravili dnes značně zamlžený obraz o tomto tématu. „Přijímač“ je první díl z vojenské trilogie z doby pozdního socialismu v ČSSR, kde reálie vojenského útvaru a vojenské služby nejsou obsahem, ale prostředkem k vykreslení postav uvnitř vojenského útvaru, jejich osudů, a hlavně prapodivných zákonitostí vztahů mezi nimi. A právě toto absurdní prostředí tvoří kulisy jeviště, na kterém jednotlivé postavy vystupují. Samozřejmě, místy „přehrávají“, nicméně jsou pouze vyhrocenou formou toho, co se v naprostém „klidu pro práci“ odehrává za zdmi kasáren. Neboli kniha je zároveň ohlédnutím za společenským systémem, který u nás přežíval v druhé polovině 80. let 20. století. Jestli někomu pohled autora přijde jakoby z nečekaných stran, pak kniha přesně splnila svůj účel.

V letech první světové války rozhodovaly o vládě na moři nejčastěji operace lehkých hladinových sil, ponorek a námořního letectva. To je také důvod, proč se v knize neprobírají válečné osudy některého z rakouských obrněnců, ale nevelkého torpédoborce. Jeho příběh je totiž nesrovnatelně pestřejší a umožňuje mnohem lépe poznat průběh námořních bojů i těžkou službu námořníků. Navíc právě „Ostrostřelec“ a jeho posádka se staly hlavními aktéry několika vysoce riskantních akcí. Obrazová příloha, plánky, mapy.

Těšínské Slezsko v letech 1938 až 1948. Pokračování historické ságy. Povídka Kořalka pro Hitlera z předchozího dílu v rozšířené verzi. Příběh na motivy skutečných událostí. Otec se synem se přidávají k odboji proti oficiálnímu proudu. Předtím je celá rodina označena stejně jako mnoho jiných sousedů za nepohodlnou národnost. Matka jednoho dne vypraví pět členů rodiny do zaměstnání a do škol. O pár hodin později se vrátí jenom tři. Soud ve jménu Říšského lidu, těžká kárná věznice, výslechy, domácí prohlídky. Dopisy plné naděje. Ocenění a medaile. Po válce nástup další totalitní moci. Zahrada jako svědek historických událostí i zázemí klidu. Rodinná soudržnost jako obranný štít proti důsledkům politické moci. „Nepamatovala si, pokolikáté už okopává záhon se zeleninou od té doby, co ho zatkli. Vlastně měla houby ponětí o tom, že jednoho dne se přiřítí sousedka se zprávou, že několik chlapů skončilo v base. Sem tam si ženské vyměnily zkušenosti, vesměs pořád ty samé - podmínky ve věznicích, dopisy, vedení domácnosti. Už jim to všem lezlo krkem. U práce se dalo na starosti trochu zapomenout, jenže když je toho přespříliš… Najednou ji upoutal záhon u plotu. Sněženky. Začaly se už klubat. Samým shonem si jich v předchozích dnech vůbec nevšimla. ,Než vyrostou sněženky, budu zpátky,‘ vzpomněla si, jak ji chlácholil, když ho navštívila. Cítila, jak se jí nalévá krev do hlavy. Zhořkla jí chuť na jazyku. Zalily se jí oči a za chvíli ji na tváři šimraly slzy. Už měl být zpátky - nebo ne? Zatím na jejich rodinu všichni kašlou. „Mamí!,“ ozval se z domu ostrý hlas. „Dopis z Raviče!“ Ohlédla se. Setřela si slzy, vstala a uháněla dovnitř. Přiběhla do kuchyně. Všichni na ni čekali. Bylo to jako svátost boží. Jako kdyby psal prezident...“ MgA. Darina Ničová, DiS. (*6. 2. 1981) Vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého a VOŠ hereckou. Objevila se v televizních seriálech i na prknech Národního divadla. Ztvárnila role princezen i Smrtky, bohatých paniček i prostitutek, arogantních úřednic i oběti domácího násilí. Vydrží hodiny pozorovat daleký obzor mořské hladiny. Nevzdává se. Stále miluje impresionismus, podzimní barvy a jazz.

V pořadí čtvrtou knihu vydává spisovatelka a herečka Darina Ničová. Tentokrát mapuje osobní vzpomínky i vzpomínky svých nejbližších. Rodinná sága Pohnutiny je metaforou na „pochutiny“, tedy kuchařku pohnutých příběhů. Čtecí hostina servíruje období od třicátých let dvacátého století až po současnost. Podtitul Krutej román prozrazuje, že nepůjde o červenou knihovnu s happyendem, ale o příběhy ze života. ~ „Je to šest samostatných povídek, které na sebe v ději navazují. Každá rodina má nějakou třináctou komnatu, ať je to soužití s agresorem, péče o osobu blízkou, nebo jiná temná minulost. Ukazuju různé verze, jak se lze s těmito běsy utkat. S uvedenými tématy se nedobrovolně setkali lidé, které znám, nebo jsem znala,“ říká spisovatelka a dodává: „Tématem mojí vlastní rodiny je příběh mého pradědečka, který zemřel v Osvětimi jako politický vězeň odsouzený za přípravy k velezradě Třetí říše. Moje babička a její sourozenci byli v období dospívání vystaveni výslechům na gestapu. Trvalo dvě desetiletí, než jsem celou historii důkladně zpracovala. Neváhala jsem ani požádat o kontrolu historiky, kteří se zabývají tématem těšínského odboje. Dostalo se mi pochvaly za čtivost i za preciznost při zpracovávání soudobých faktů. ~ MgA. Darina Ničová, DiS. (*6. 2. 1981) Vystudovala Literární akademii Josefa Škvoreckého a VOŠ hereckou. Objevila se v televizních seriálech i na prknech Národního divadla. Ztvárnila role princezen i Smrtky, bohatých paniček i prostitutek, arogantních úřednic i oběti domácího násilí. Vydrží hodiny pozorovat daleký obzor mořské hladiny. Nevzdává se. Stále miluje impresionismus, podzimní barvy a jazz.

Procházky životem je sbírka básni, které shrnují vzpomínky, postřehy, vnitřní úvahy a pohled na život, který je pro každého z nás jedinečný a nepostradatelný. Část básní vznikala v emigraci a přibližuje okamžiky života autora, jeho blízkých a také přátel, které potkával, neb rodina a přátelství byly nezbytné v těchto těžkých, bolestných situacích. Básně zachycují také lyrické obrazy ročních období, Vánoc, barevnou Moravu, Karlův most, Vyšehrad, představení Tančírny v divadle R. Brzobohatého a Semafor. Autor nezapomíná také na plavecký sport, svůj rodný Zlín, zármutek nad ztrátou blízkých, Zlínský hřbitov a povídání o obyčejné švestce, která chtěla zůstat na zahradě ač již nemohla mít ovoce. Zvláštní uznání náleží výtvarnému doprovodu jeho rodiny a výstižnému překladu jeho básní do francouštiny. Sbírka Procházky životem může zajímat všechny, kteří mají pozitivní pohled na život, na výchovu mládeže, milovníky výtvarného umění či patrioty zlínského kraje. Mohla by také sloužit, vzhledem k paralelním textům v češtině a franštině, i jazykovým školám.

Kniha o evropské větvi anglického rodu lodních stavitelů Rustonů a s ní spojené pražské továrně „Rustonce“ nabízí čtenáři pozoruhodný příběh nejen z dějin paroplavby, strojírenství a průmyslového podnikání v Čechách, ale také zážitek z mozaiky pestrých životních osudů zajímavých osobností 19. a 20. století.

Obsahem publikace je Vyhláška č. 67/2015 Sb., ze dne 1. dubna 2015, o pravidlech plavebního provozu včetně příloh. Je určená všem, kteří se zajímají o vnitrozemskou plavbu a především pak těm, kteří se připravují na zkoušky Vůdce malého plavidla či profesní plavecké zkoušky. Po celé čtvrtstoletí se lodní provoz v našich zemích řídil Řádem plavební bezpečnosti na vnitrozemských vodních cestách České a Slovenské federativní republiky. Ke dni 30. dubna 2015 došlo ke zrušení platnosti vyhlášky č. 344/1991 Sb., kterou byl Řád plavební bezpečnosti vydán, a byl nahrazen vyhláškou č. 67/2015 Sb., o pravidlech plavebního provozu. Tato pravidla na rozdíl od předchozí právní úpravy neobsahují povinnosti účastníků plavebního provozu, neboť ty dle výše zmíněné novely obsahuje vyšší právní norma, tedy zákon o vnitrozemské plavbě. Tudíž neplatí ani dřívější povinnost mít na každé lodi výtisk „Řádu“. Mnozí provozovatelé lodí ale jistě Pravidla plavebního provozu na palubě ocení. Pro ně je toto vydání „PPP“ včetně všech příloh určené, jakož i všem dalším zájemcům, kteří se například připravují na zkoušky vůdce malého plavidla či profesní lodnické zkoušky. To, že vyhláška vešla v platnost na „apríla“, nijak nesnižuje její důležitost.

Obsahem publikace je Vyhláška č. 67/2015 Sb., ze dne 1. dubna 2015, o pravidlech plavebního provozu (pravidla plavebního provozu) včetně příloh. Je určená všem, kteří se zajímají o vnitrozemskou plavbu a především pak těm, kteří se připravují na zkoušky Vůdce malého plavidla či profesní plavecké zkoušky. Ve druhém vydání je zahrnuta aktualizace zákonem č. 139/2019 Sb. z 22. května 2019.

Uteklo už více jak čtvrt století od symbolické plavby sovětské plachetnice Družba na cestě z Oděsy do Bombaje a zpět. A já byl tehdy členem její posádky. Nicméně, teprve až nyní jsem se rozhodl o této dobrodružné plavbě zveřejnit svoje vzpomínky, podepřené záznamy z mého námořního deníku, poznámkových sešitů a útržků, které se mnou tehdy cestovaly v kajutě a po kapsách. ......................................................................................... Jiří Filipovský se narodil v roce 1965 v jihomoravském městě Uherské Hradiště jako syn vojenského zeměměřiče. Mládí prožil ve městě Dobruška, kde pracovali oba jeho rodiče a on vystudoval základní školu. Chtěl se stát námořním důstojníkem a k tomu šel velmi vytrvale. V roce 1987 byl přijat na vysněnou Oděskou státní námořní Akademii ke studiu námořní navigace. Během těchto studií se Jiří zúčastnil pěti dálných plavebních praxí na pěti námořních lodích. Tři byly pod vlajkou Sovětského Svazu, jedna pod vlajkou Společenství nezávislých států a ta poslední pod vlajkou České námořní plavby na lodi Berounka. Celková doba praxe na mořích a oceánech trvala přesně dva roky a byla povinnou pro všechny studenty Akademie a nezbytnou pro získání osvědčení Námořník 1. kategorie. Svá akademická studia v Oděse Jiří ukončil 5. března roku 1993 s výtečným prospěchem. V průběhu svého studijního pobytu v Sovětském Svazu měl Jiří unikátní možnost být přímým svědkem proměn sovětské společnosti v rámci tak zvané Gorbačovovy Přestavby, což bezesporu obohatilo jeho životní poznání i názory. Po návratu z Oděsy Jiří nastoupil k České námořní plavbě a pod její vlajkou vykonal na lodi Košice svoji první, ale zároveň i poslední plavbu. Tato plavba přitom trvala přes osm měsíců a jeho funkce na lodi se jmenovala Palubní asistent - navigátor. Po oznámení České námořní plavby o jejím brzkém zániku si Jiří našel zaměstnání v Armádě české republiky, kde se v roce 1995 rekvalifikoval z navigátora na vojenského geografa. Svoji armádní kariéru Jiří Filipovský ukončil v roce 2020 v Praze, kde taky žije se svojí rodinou.

Cesta panenským pralesem peruánské Amazonie, setkání se šamanem, nocování u porodní báby. Majestátní Andy a magické Machu Picchu. Tisíce kilometrů po dálnici. Bolivijský venkov, chilské a argentinské vinice. Paraguayská pohostinnost. Ilegální přechod hranic. Největší vodopády světa, karneval v Riu. New York. Stoletá swingová legenda New Orleans. České vesničky v Texasu, slavnost polky. To vše a ještě mnohem více v Knize Druhé. MgA. Darina Ničová, DiS. (*6. 2. 1981) Vystudovala Tvůrčí psaní u Jiřího Stránského na Škvoreckého Literární akademii a herectví na VOŠ herecké u Niny Divíškové, Pavla Kheka a Radima Vizváry. Dcera Atomové lady Divadla v Dlouhé a Pepy Vaňka z Hampuše. Milovnice jazzu, astropsychologie, podzimních barev a impressionismu. Vášnivá degustátorka hořké čokolády, Chardonnay a Tullamore Dew.

Pražské přístavy se postupnou a nenávratnou likvidací stávají historií. Karlínský přístav nám již připomínají jen názvy ulic, přístav v Libni snad bude sloužit rekreační plavbě, byť pod nemístním a nemístným názvem, Holešovický přístav je jen odrazem zašlé slávy a odstranění výtahu pro opravy lodí se může stát noční můrou pražských provozovatelů plavby. Není-li budoucnost, ohlížíme se do minulosti. Knižní ohlédnutí do historie Podolského přístavu je první z plánované řady mapující přístavy v Praze. Snad nebude poslední. V hlavní části sestává knížka ze stručného zachycení vzniku a rozvoje vodního motorismu v Českém Yacht klubu do roku 1931, a z jeho podrobnému popisu v Českém klubu výletních člunů a v následných spolcích v letech 1930 až 1973. V jednom z nich byl autor M. Hubert členem v roce 1956 a autor R. Kreibich členem od roku 2007 dosud. Dále je v knize vůbec poprvé popsána historie Podolského přístavu a historie prvního období používání hausbótů na Vltavě v letech 1914 až asi 1950. Obsah knihy doplňují a zpestřují přílohy o zajímavých plavidlech v klubu a o plavbách autorů na Vltavě a Labi v roce 1956 a 2007.

Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě založená v roce 1865, nynější Pražská paroplavební společnost – Prague Boats, provozovala osobní lodní dopravu až do 90. let minulého století sama, ovšem s výjimkou období mezi lety 1880 a 1888. V něm působily na Vltavě v Praze ještě dva na sebe navazující podniky, provozované nejdříve J. P. Parrauem a po něm M. Goldmannem. Byly sice nosností svého lodního parku ve srovnání s parkem pražské společnosti velmi malé, ale vznikem a způsobem provozu bezpochyby zajímavé a nakonec i efektivní. Protože se domnívám, že historie těchto podniků může být nejen zajímavá, ale pro četné provozovatele osobní lodní dopravy, kteří se na našich řekách objevili po roce 1990, i poučná, pokusil jsem se ji podat podrobněji než byla dosud popisována v rámci historie Pražské paroplavební společnosti. Události a doba doložené archivními dokumenty a novinovými zprávami byly ještě pro úplnost a plynulost děje doplněny událostmi pravděpodobnými. To se týká i dvou vlastních kreseb a doplňků na původních ilustracích. Autor Vydáno jako příspěvek k Mezinárodní konferenci „Parníkem po hladině Vltavy“ konané k výročí 150 let PPS roku 2015 v Praze. Vyšlo ve spolupráci s Pražskou paroplavební společností.

Klára Klimecká (2005) je výjimečná osobnost na české literární scéně. Už od svých deseti let se zajímá o válečné lodě a chce jejich historii studovat. Tato mladičká dívka napsala knihu, která poutavě a s hlubokou znalostí reálií líčí příběh dívky Victory - lodě Victory. Píseň moře je skutečnou písní, která mezi mnoha dalšími loděmi objevuje Královnu moří - Victory. Právě na palubě této lodi porazil admirál Horatio Nelson v bitvě u Trafalgaru v roce 1805 francouzské loďstvo. ........................................................................................................ Vici byla v šoku. Ona velitelkou flotily? To je splněný sen! Zázraky se přeci jen dějí. Vzpomněla si na to, co jí kdysi dávno řekla Def: „Umím si tě představit, jak stojíš jako sebevědomá velitelka flotily na můstku sama sebe po kompletně vyhrané bitvě.“ Tehdy jí nevěřila. Teď ale ví, že měla Def pravdu. Vici se rozhlédla. HMS Defence, HMS Britannia, HMS Bellerophon, HMS Téméraire, HMS Royal Sovereign, HMS Euryalus, admirál Cuthbert Collingwood, kapitán Thomas Hardy a za ním stojící Le Redoutable. Ti všichni jí věří. Nesmí je zklamat. „Děkuji vám všem za důvěru. Být velitelkou flotily byl vždy můj sen. Jen mě mrzí, že abych jí mohla být, musel zemřít můj milovaný přítel admirál Horatio Nelson.“

Vylíčit historii plavby v určité oblasti, ať je to třeba jen Vltava nebo nějaké moře, je vždy obtížný úkol, protože ji ovlivňovalo množství okolností. Přesto jsem se o to pro labskou plavební oblast pokusil, ovšem pouze se zaměřením na vlečnou paroplavbu, tedy do období, kdy nákladní čluny se zbožím byly přepravovány v závěsu kolesových vlečných parníků. K této nelehké práci mě přimělo vědomí, že toto historicky dlouhé a zajímavé období plavby nebylo českými historiky plavby ještě zpracováno, a také to, že v něm sehrály poměrně významnou roli soukromí loďaři, plavební podniky a loděnice sídlící v Čechách. Zaměřil jsem se především na vylíčení a zdůraznění českého přínosu labské paroplavbě. Vedle kapitol o organizaci labské paroplavby a technickém vývoji jejích plavidel je do knihy pojato několik kapitol méně technických: O životě a plavbách českých soukromých loďařů, o třech parnících stejného jména a o barvách těles a komínových manžetách (nacionálkách) parníků několika velkých labských společností a rejdařství. Poslední kapitola knihy je věnována nákladní vlečné paroplavbě Československé plavební akciové společnosti Labské (ČPSL) od doby jejího založení v roce 1922 až do vyřazení parníků ze služby v 60. letech 20. století.

Není pochyb, že jméno Josefa Ressla jako významného vynálezce je známo většině obyvatel Čech, kde se narodil, stejně jako mnohým v Rakousku, Itálii, Chorvatsku a Slovinsku, kde žil a pracoval. A pravděpodobně je známo i odborníkům plavby a lesnictví v řadě dalších zemích. Literatura o Resslovi je přebohatá. Vytvořili ji historici, technici i romanopisci. Jedny zaujala jeho rozsáhlá vynálezecká činnost, druhé jeho těžký životní úděl člověka nepochopeného svou dobou. Zdálo by se tedy, že není možné do tohoto souboru přispět už něčím novým. Přesto se o to autor pokusil už proto, že obsáhlejší statě o jeho vynálezech i životopisné romány u nás vyšly naposled před padesáti až sedmdesáti lety a jsou proto dostupné už jenom v knihovnách. Později byly vydávány už jenom příležitostné spisky a napsány občas novinové články. V knize se už autor nepokoušel vysvětlovat a obhajovat Resslovo prvenství vynálezu lodního šroubu, nebo lépe šroubového parníku. To je považováno ve středoevropském prostoru za všeobecně uznávané. Snažil se ale vnést do ní nové pohledy na řadu událostí na základě dosud přehlížených, nedoceněných nebo nových fakt, technických i legislativních. Současně se snažil ukázat Ressla jako člověka sice geniálního a nesmírně pracovitého, ale také neoblomného a technicky omylného.

Druhý díl kuchařské trilogie o naši námořní plavbě. Váženej čtenáři, vítej na stránkách vzpomínání na šťastný léta mýho života. Tedy, aspoň jeho podstatnou část. Předesílám laskavýmu čtenáři, že je kniha psaná v nespisovný češtině a v námořnickým slangu. Pro drsnej život námořníka se uhlazenej jazyk jaksi příliš nehodí. Jako lodní kuchař dnes už dávno neexistující Československé námořní plavby sem na moři strávil dlouhý léta a byl bych tam setrval až do důchodu, nebejt divoký privatizace v porevolučním chaosu. Díky týhle privatizaci, který v podstatě rozuměli jenom ti, co o ní rozhodli a organizovali ji, přešel pojednou jeden z nejúspěšnějších československejch podniků do soukromýho vlastnictví podvodníka, obratně dirigovanýho tehdejšíma politickejma veličinama a špičkama bývalou státní bezpečností. Záhy na to byly lodě rozprodány cizím rejdařům a naše vlajka zmizela z moří a oceánů. Navždycky po třiceti šesti letech...

První díl kuchařská trilogie o naši námořní plavbě.

Kniha si klade za úkol podat stručný popis událostí ojedinělé etapy námořních dějin – spojení Evropy s Novým světem. Pokud jde o lodě jako „aktéry dramatu“, vystupovalo v něm i mnoho nezmíněných lodí, avšak ty, o nichž je v publikaci řeč, představují v jistém smyslu typické mezníky. Novodobým fenoménem je internet, na němž najdeme informace o jednotlivých lodích a událostech. Ten nám ale nepodá souvislý přehled celé etapy. Zde může kniha posloužit rovněž jako jakýsi průvodce internetem. V knížce jsou líčeny lidské osudy i osudy lodí známých jmen. Osudy slavné, dramatické, ale také tragické. Též se dočteme o výrobě komponent námořních lodí v plzeňské Škodovce. Toto téma bylo zakomponováno do popisu celé romantické historie mořeplavby s jejími dramaty a slavnými okamžiky nikoliv náhodou, nýbrž záměrně. Škodovka se tak zmíněnou výrobou účastnila celého tohoto unikátního dění. Zveme tedy čtenáře k nostalgickému vyprávění o éře, kdy cesta do Ameriky byla ještě obestřena romantickým exotickým kouzlem, o éru velkolepých zaoceánských lodí, pravých to divů techniky a lidských schopností, pomocí kterých se sen o cestě do Ameriky uskutečňoval. O éru zaoceánských lodí, které vznik Ameriky umožnily a které byly také speciálně pro tento účel stavěny. A právě to činí tento segment námořní dopravy tak jedinečným. Kniha je věnována všem těm, kteří spolu s autorem sdílí lásku k vodě a lodím. A také obyvatelům Plzně, především těm z mladší generace, kterým se – spolu s jinými – snaží připomenout, co to byla Škodovka a v jakých oborech světového technického dění hrála významnou roli.

Knížka mohla vzniknout jen díky souhře šťastných okolností. Autor vzpomínek, vysloužilý rakousko-uherský námořník Čeněk Vrba (1888-1968), by se jistě divil, že dostaly právě tuto podobu. Rád své příběhy, které sám nazýval „povídačkami“, vyprávěl a inspiroval tak svého staršího syna Čeňka k tomu, že je nakonec nahrál, aby zůstaly zachovány i potomkům. Nahrávalo se v roce 1962 ještě na starý cívkový magnetofon. Vypravěči tehdy bylo 74 let. Když syn Čeněk v roce 1968 emigroval, dostaly se s ním nahrávky až do Kanady. V osmdesátých letech minulého století jsem získal jejich kopii na magnetofonové kazetě. Stáří původní nahrávky i kopírování způsobily zhoršení kvality už tak nedokonalého zápisu. Bylo třeba přepsat mluvené slovo do písemné podoby, což se podařilo až po mnohonásobném poslechu.

Žádný „profesionál“ si ani v dnešní, technicky vyspělé době nedovolí podceňovat moře, nebezpečí na moři, různé nevysvětlitelné jevy při plavbách a i různé vlastní pocity, které se Vám po létech služby jako by snažily něco naznačit. V oděsské námořní akademii nás učili, že když nemáme jistotu, tak vždy se máme považovat, jako kdybychom byli ohroženi a dle toho jednat. To znamená, že i když na lodi máme GPS, vždy určovat ještě polohu jinými nezávislými způsoby jak terestrickými, tak i astronomickými. Slunce, hvězdy - ty nikdy v historii nezklamaly a nezklamou. Nebezpečí z moře hrozí vždy a nezáleží na tom, jestli plujete na letadlové lodi, křižníku, obchodní lodi a nebo na jachtě, která má ponor třeba pouze jeden metr. Může se stát cokoliv. Může se poškodit GPS, i když třeba máme ještě jednu náhradní a to z jakýchkoliv nepředvídatelných příčin. Může se poškodit radar. Může se poškodit propojení GPS a radaru. Nám se jednou stalo při vyplouvání z přístavu Rijeka v noci, že z ničeho nic přestal pracovat gyrokompas. Ihned se změnilo zobrazení na radaru. Než se člověk zorientoval, mohlo dojít ke katastrofě - protože se měl měnit kurs. Tady pomohlo ihned vyběhnout na horní palubu a určit polohu podle náměrů z magnetického kompasu. Tím chci říci, že i v dnešní době je nutné znát klasické způsoby navigace a astronavigace. A co je důležité - mít vše „zažité“. Tedy je nutné mít na lodi (jachtě) sextant, chronometr, stopky, Nautical Almanac a námořní tabulky. Doporučuji mít nějaké univerzální -jako třeba Norie’s Nautical Tables. Kpt. Ing. Jiří Konár

Titul „Na Vltavě v Praze – jak bylo a jak je“ vyplňuje mezeru mezi naší publikací o lodích a plavbě na střední Vltavě z roku 2008 a knihou o staré plavbě na Vltavě dolní z roku 2006 a to vylíčením dění na pražském úseku Vltavy od 19. století do současnosti. Popisuje nejen nejznámější plavbu osobní, ale i nákladní a sportovní a různá plavidla stojící trvale u vltavských nábřeží. Plavbu doplňují údaje o jezech, náplavkách, nábřežích, přístavech a loděnicích. Pozornost je věnována také časem se měnícímu vztahu Pražanů k jejich řece, českému plaveckému a námořnickému folkloru včetně pozdravu „ahoj“, pražskému spolku Vltavan a současným snahám vedení města i různých podnikatelů pražskou Vltavu opět integrovat do života Pražanů. Bohatá obrazová část knihy určitě potěší čtenáře pražské a vhodně doplní text čtenářům mimopražským. Vedle toho může názorně dokumentovat současnost i čtenářům budoucím.

Nela už delší dobu ví, že její manžel není pouze elitní kriminalista, ale také alkoholik a násilník. Avšak až díky dceři se jí podaří odhalit všechna jeho děsivá tajemství. V tu chvíli už není cesty zpět, protože otec rodiny je odhodlán zlikvidovat každého, kdo by ho mohl ohrozit. Sbalí nejnutnější věci a společně s dcerou vyrazí pryč od něj, kamkoli. Jak daleko se ale mohou dostat, když každý muž v uniformě představuje nebezpečí? Policie dokáže vysledovat použití mobilu, výběr z bankomatu i rezervaci hotelového pokoje. Zkorumpovaní detektivové je musí zabít, jinak by vyšlo najevo obludné spiknutí, vazby na prominentní politiky, mafii. Vprostřed šíleného úprku narazí na Toma, který skrývá vlastní neštěstí a vinu. A také si uvědomí, že s její dcerou není cosi v pořádku. Temný psychologický thriller není jen příběhem o útěku dvou bezbranných žen před zkorumpovaným systémem, ale spíše mrazivou sondou do duše mladé dívky, která dokáže vidět do budoucnosti a číst myšlenky. Je smrt pouhým začátkem? Jsou všechny naše kroky řízeny někým neznámým a nedokážeme ovlivnit osud?

V lužním lese u Kolína, na břehu Labe, je náhodně nalezena mrtvola mladé ženy, která zde leží už mnoho dní. Kriminální policie z Kolína pod vedením kapitána Pavla Vidrny marně pátrá po její totožnosti a způsobu, jak byla na místo nálezu dopravena. Po několika dnech pátrání se případ „mrtvé z lužního lesa“ začíná objasňovat a pátrání se rozšíří i do Německa. Nakonec Vidrna a jeho tým dotáhnou případ k překvapivému rozuzlení.

Kniha Mořští vlci na souši aneb jak nám uplavaly lodě tematicky navazuje na autorovu první knihu Námořnická kuchařka. Přináší čtenářům vzpomínky na příběhy, které autor sám prožil, anebo mu je vyprávěli kolegové námořníci… Čtenáři mají možnost nahlédnout nejen do života na širém moři, ale i do duše námořníka.

V popisu prostředí a života v rakousko-uherském válečném námořnictvu na začátku 20. století se u nás stal Jaroslav Škába klasikem. A jak už to u klasiků bývá, ani nánosy času nic nezmění v pohledu na něj. Proč tedy nepoužít téměř osmdesát let starou anotaci k prvnímu vydání této knihy? Zde je: Je už širší veřejnosti znám románem „Boxeři v Šanghaji“ a mnohými krátkými povídkami z námořnického života, otiskovanými v různých týdenících i denních novinách. Jeho svérázný, humorný způsob vyprávění mu rázem získal mnoho čtenářů, kteří mají nyní opět příležitost přečíst si nový román tohoto vodního Švejka: „Mořští flamendři“. Jsou to osudy předválečné generace, těch několika desítek českých chlapců, které jejich horká krev a touha po romantice zahnala do rakouské maríny.

Moře příběhů - příběhy moře rozhovory Andrey Vernerové s veterány československé námořní plavby Jakubem Freyem, Olegem Harnou, Jaroslavem Putnou, Oldřichem Černíkem, Václavem Kotrbatým a Jiřím Vernerem. Třebaže jsme vnitrozemský stát, po desítky, ba stovky let jsme měli - a máme! - námořníky. Po dlouhá desetiletí jsme měli i lodě a vlastní rejdařství. I když je to dnes již minulost, zapomenout nelze. Stovky bývalých námořníků se stále setkávají a vzpomínají. Vraťme se tedy do dob, kdy se pod československou a později českou vlajkou plavily lodě po všech mořích a oceánech a na jejich palubách odvážní muži odváděli svou náročnou práci, propojenou s velkou láskou ke svým plavidlům a hlavně k moři. Před více než třemi desítkami let jsem udělala několik rozhovorů se starými námořníky. Tehdy jsem pro ČNP - jako neoficiální, neboť zakázanou činnost při své práci v ČTK - dělala podnikový časopis Maják. Rozhovory byly v omezeném počtu stran určeny právě do tohoto periodika. Desítky let poté se našly při úklidu půdy v jedné staré krabici. Vzpomínky dávných námořníků mě tak uchvátily, že jsem se rozhodla udělat z nich knížku. Zážitky mariňáků, kteří již před časem odešli do námořnického nebe, jsem doplnila o rozhovor se svým manželem, námořním kapitánem nyní v důchodu. Výsledkem je tato kniha, obohacená navíc o zajímavosti, které s námořnickým řemeslem souvisejí a před desítkami let vycházely v podnikovém časopisu Maják. Tam, kde to bylo možné, jsou uvedena základní data a fotografie, které nám poskytli rodinní příslušníci. Začneme-li vzpomínkou na kapitány, kteří, ač českého původu, se plavili ještě za Rakousko-Uherska, a skončíme povídáním o práci v „cizích službách“ na přelomu 20. a 21. století, protože naše republika už jejich práci nepotřebovala, obsahuje tato kniha téměř sto let života našich námořníků. Začtěte se s námi do jejich vzpomínání a snad pochopíte, co moře pro naše muže a jejich rodiny znamenalo - a pro mnohé dosud znamená.

Druhá část vzpomínkového vyprávění kapitána Antonína Fojtů, který se postupně plavil na třinácti našich lodích v různých funkcích.

Československá námořní plavba se již stala dávnou historií. Ve vzpomínkách jednoho z prvních poválečných námořních kapitánů Antonína Fojtů však přece jen ožívá. Sám o své knize říká: „…Tímto vyprávěním bych chtěl splatit dluh i svým přátelům a známým, pro které jsem měl při svých dovolených doma vždy nějak málo času, mnoho jsem jim toho o své práci na moři nepověděl. Povolání námořníka v začátcích naší poválečné námořní plavby bylo přece jen trochu atraktivní a nelze se ani divit, že všechny zajímalo co dělám na moři, kam se plavíme a jak si Čechoslováci s mořem poradí. Snad se mně to nyní, když mám už času dost, alespoň částečně podaří. Čtenář nenajde v knize odborné popisy námořnické praxe nebo lodí a lodního vybavení, ani pokus o vylíčení historie naší poválečné námořní plavby. Jde pouze o vzpomínky na prožití jednoho trochu nevšedního života. Na zajímavé, krásné i veselé zážitky a dobré lidi vzpomínám moc rád a často i s patřičnou dávkou nostalgie. Vkrade-li se někdy třeba i nepříjemná vzpomínka, která zabolí, odejde tak rychle jak se zrodila. Můj život se ničím nelišil od života ostatních našich námořníků, snad jen trochu v tom, že jsem měl rád více legrace, veselí a dobrou pohodu. Lidem se studenou tváří jsem se snažil – pokud to bylo trochu možné raději vyhýbat. Přál bych si, aby tato knížka zaujala čtenáře a aby se tak dobře četla, jako mně psala...“

Námořnímu kapitánovi Václavu Bourovi se lodě staly osudem. Knížka „Na mořích jsou cesty tvé...“ ho natolik ovlivnila, že šel za tímto skoro nesplnitelným cílem. Absolvoval Vyšší průmyslovou školu v Děčíně, obor vodní dopravy. Po maturitě nastoupil jako plavčík na starou REPUBLIKU, provozovanou Československou námořní plavbou. Po roční praxi se dostal na Vysokou námořní školu v Oděse. Celý život věnoval moři, které se mu stalo životní láskou. Náhle se loď opět rozhoupala. Oceán prudce dýchal, ztěžoval práci lodních jeřábů. Nestávalo se mi často, abych plul z bouřky do bouřky, ale teď, v průběhu čtyř hodin, vítr zmohutněl ze tří na devět ballů Beaufortovy stupnice, moře se zpěnilo, vítr zasvištěl a loď se začala vzpínat jako nezkrotný hřebec, snažící se shodit svého jezdce. V té době už byly nákladové prostory vodotěsně uzavřené, lodní jeřáby upevněné a zabezpečené. Poetické líčení moře se snoubí s poutavým líčením přístavů a zemí, které kapitán Václav Boura s československými loděmi navštívil. Čtyři desítky let - od studií na Vysoké škole námořní v Oděse po odchod do důchodu - strávil na moři. Třebaže vzpomínky na cizokrajné země byly napsány v době jeho aktivního působení, jsou stále živé, plné zajímavostí, jednotlivé prožitky vtáhnou čtenáře do děje. Autor nepopisuje pouze daný stav země v době, kdy ji navštívil, nahlíží i do její historie. Kromě práce a problémů na lodi a v přístavu líčí také některé námořní zvyky, např. rovníkový křest, a nezapomíná ani na děti námořníků, které se s matkami účastní plavby a i díky kapitánu Bourovi si z ní odnášejí velké zážitky. Své vzpomínky pojal s humorným nadhledem. Ze všeho ale čiší láska k moři a lodím, na nichž strávil svůj život.

Kniha pamětníků navazuje na první část „Modrých medailonků“. V této druhé části, vernisáži pamětníků jsou prezentovány portréty dosud žijících veteránů, kteří na své aktivní působení na mořích a oceánech již jen nostalgicky vzpomínají. Najdete zde čtrnáct medailonků: Milan Rusňák, kapitán dálné námořní plavby, Počestné avantýry námořníka Jana, S Jindřichem Vodičkou od břehů Berounky do sídla vlády nad Vltavou, Morseovka radisty Vítězslava Schillera, Námořní kapitán v exilu Dalibor Berka, Toulavé boty Kozmíka Josefa, Lodní lékař MUDr. Michal Chromiak, Nezničitelný „motorman“ Láďa Honzátko, Expert v oboru radiokomunikace Jiří Borovička, Další exilový kapitán Josef Štefan Schön, Patriot lodi Vítkovice Josef Konečný, Nepotopitelný bocman Eman Novák, Medailon pro tetičku z Ameriky, a medailonek poslední – Fedorův tmavomodrý svět. Publikace vychází k padesátému výročí vzniku Československé námořní plavby.

Kniha Modré medailonky navazuje na dva předešlé tituly tohoto autora – „Schody do celého světa“, a „Modré vzpomínky“. První část „Medailonků“ je vzpomínkou na legendární kapitány a námořníky naší dávné i poválečné mořeplavby, jako jsou Jan Hakl, Bohumil Klos, Jakub Frey, Bohumil Ptáček, Klement Benda, Ladislav Makový, Josef Horčic, Ladislav Šlechta, Antonín Kantner, Ivan Plachý a Jan Kozmík. Publikace vyšla k padesátému výročí vzniku Československé námořní plavby.

Vznik a vývoj loděnice v Křešicích. Stavba lodí v oblasti Děčína má bohatou tradici. Sledujeme-li Labe v úseku mezi Přerovem a Děčínem, pak napočítáme 14 loděnic, které vznikly vesměs ve druhé polovině 19. století. Z toho jen v Boleticích byly tři loděnice: V té době se loděnice zabývaly stavbou dřevěných nákladních lodí, určených hlavně pro trh v Německu. byly to tzv. cíly a vlečné čluny délky cca 40 m. Berlínští podnikatelé kupovali náklad uhlí, popřípadě ovoce nebo obilí i s lodí. Lodě pak byly prodány malým loďařským podnikům, nebo byly využity jako stavební materiál při výstavbě Berlína. Ročně splouvalo do Německa asi 400 cíl. Z nich pouhá čtvrtina se vracela do Čech. V létech před první světovou válkou poptávka po českých lodích značně poklesla a trhové cíly se přestaly používat. To mělo za následek zánik některých malých loděnic. Naopak labské čluny, které byly určeny výhradně pro plavbu na Labi, zaznamenaly na rozdíl od kanálových člunů a trhových cíl značný vývoj. Jejich velikost se zvětšovala, stavebním materiálem bylo nejen dřevo, ale i železo. Boletický kronikář Emil Hikl zaznamenal: „Loděnice Julia JAHNA byla v roce 1911 zavřena, protože dřevěné lodě nestačily na konkurenci ocelových.“ Ani ostatní loděnice nebyly schopny se stávajícím vybavením přejít na stavbu ocelových lodí a tak postupně zanikly. Každé kulaté výročí je příležitostí k poohlédnutí se na počátky vzniku daného podniku, jeho vývoj a k připomenutí si nejen dosažených úspěchů, ale i chyb, které se v průběhu uplynulých let vyskytly. Loděnici J. Waltera padesáté výročí vzniku prezentovala tablem s fotografiema svých zaměstnanců a fotografií loděnice. Pracovníci loděnice Křešice ve spolupráci s Okresním muzeem v Děčíně uspořádali v jídelně loděnice ke stotřicátému výročí závodu velmi zdařilou výstavku. Stopadesáté výročí vzniku křešické loděnic autora inspirovalo k napsání tohoto příspěvku. V některých odstavcích zabíhal do podrobností. Je tomu tak např. při popisu práce nýtařů, tedy u profese, která v dnešní době z loděnice prakticky zcela vymizela. Publikací vzdává hold všem pracovníkům, kteří se o vybudování křešické loděnice zasloužili. Dále všem technikům a řemeslníkům za stavbu lodí a technických zařízení, která se v provozu velmi osvědčila a přispěli tak k šíření dobré pověsti této loděnice a to nejen doma, ale i v zahraničí.

Nepříliš slavná kapitola z naší nmořní historie, kdy byly lodě pod Československou vlajkou využívané k pašování alkoholu do prohibicí sužovaných severských zemí.

Tato kniha je věnována nákladním lodím Liberty, jejichž vývoj a nasazení za druhé světové války nejen představují jednu z nejzajímavějších stránek historie světové mořeplavby a stavby lodí, ale také čin, který se významně zasloužil o vítězství Spojenců nad mocnostmi Osy. Projekt na co nejjednodušší nákladní loď vznikl pod tlakem nepříznivě se vyvíjející bitvy o Atlantik na začátku války. Hlavně útoky německých ponorek ztrácela Velká Británie takový objem lodní tonáže, že reálně hrozilo nebezpečí jejího odříznutí od Spojených států a od dominií, od dodávek zbraní, surovin a potravin. Jelikož spojenecká protiponorková obrana dosáhla patřičné účinnosti až v polovině roku 1943, nezbylo Britům nic jiného než s podporou Spojených států volit v první fázi války strategií „přečíslení ztrát“, tj. využít průmyslový potenciál USA k tak rychlé a mohutné stavbě nových nákladních lodí, že by nejen ztráty kryla, ale umožnila i nezbytné zvýšení celkové tonáže spojeneckého obchodního loďstva. Obrovský lodní prostor byl totiž nutný, aby Spojenci vůbec mohli porazit mocnosti Osy. Strategie, která vedla k vítězství, se neobešla bez gigantických vyloďovacích operací jak v Evropě, tak v Tichomoří, což vyžadovalo logistiku schopnou si poradit s námořní přepravou milionů vojáků a milionů tun materiálu po celé zeměkouli. Lodě Liberty se pak staly transportérem, který toto břemeno z valné části nesl, takže obsahem jejích nákladových prostorů byla kromě reálného nákladu i svoboda pro porobené národy Evropy.

Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s vyvěšováním vlajek. Sportovní spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní sporty, spolkové vlajky užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při jiných příležitostech. K rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu 1867. Převzala ho také první československá republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení druhé světové války až do roku 1951. V českých zemích vznikly desítky klubů, v nichž se zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní turistika či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní kluby...

Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s vyvěšováním vlajek. Svědčí o tom litografie pocházející již z roku 1841. Zobrazuje Občanskou plovárnu pod pražskou Letnou v té době. Její autor litograf Vincenc Kühnel (1805–1873?) na ní znázornil dva stožáry s pruhovanými vlajkami. Vlajky na rozdíl od praporů přitom v suchozemských českých zemích nebyly v té době tak běžné. Při místních slavnostech a návštěvách měst panovníkem nebo jiným významným hostem se na domech a v ulicích nevyvěšovaly vlajky, ale prapory, a to v zemských, císařských nebo městských barvách. Také spolky si místo vlajek nechávaly zhotovit prapory. Výjimkou byly sportovní spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní sporty. Spolkové vlajky užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při jiných příležitostech. K rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu 1867. Neplatil pouze do r. 1918, převzala ho také první československá republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení druhé světové války až do roku 1951. Jeho platnost skončila 30. září 1951, kdy následující den začal platit zákon č. 68/1951 Sb. „O dobrovolných organisacích a shromážděních“ z 12. července 1951. Ten už s existencí spolků nepočítal. Díky zákonu z r. 1867 však vznikly v českých zemích desítky klubů, v nichž se zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní turistika či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní kluby...

Provozování vodních sportů v Čechách, na Moravě a Slezsku je tradičně spjato s vyvěšováním vlajek. Svědčí o tom litografie pocházející již z roku 1841. Zobrazuje Občanskou plovárnu pod pražskou Letnou v té době. Její autor litograf Vincenc Kühnel (1805-1873?) na ní znázornil dva stožáry s pruhovanými vlajkami. Vlajky na rozdíl od praporů přitom v suchozemských českých zemích nebyly v té době tak běžné. Při místních slavnostech a návštěvách měst panovníkem nebo jiným významným hostem se na domech a v ulicích nevyvěšovaly vlajky, ale prapory, a to v zemských, císařských nebo městských barvách. Také spolky si místo vlajek nechávaly zhotovit prapory. Výjimkou byly sportovní spolky, a to především ty, které pěstovaly vodní sporty. Spolkové vlajky užívaly k výzdobě svých loděnic, při závodech i při jiných příležitostech. K rozkvětu spolkové činnosti přispěl liberálnější spolkový zákon z 15. listopadu 1867. Neplatil pouze do r. 1918, převzala ho také první československá republika a v novelizované podobě byl účinný i během okupace a po skončení druhé světové války až do roku 1951. Jeho platnost skončila 30. září 1951, kdy následující den začal platit zákon č. 68/1951 Sb. „O dobrovolných organisacích a shromážděních“ z 12. července 1951. Ten už s existencí spolků nepočítal. Díky zákonu z r. 1867 však vznikly v českých zemích desítky klubů, v nichž se zpočátku pěstovalo veslování, později i kanoistika, jachting, vodní turistika či plavání. V této publikaci pro ně užíváme termín vodosportovní kluby...

První český parník Bohemia představuje legendu naší technické historie. A jako u všech legend, byla i na jeho existenci časem nanesena řada nepřesností a omylů, ať už z důvodů neznalosti faktů, nebo ze snahy parník co nejvíce „počeštit“. Tyto chyby byly po celé století autory bez ověřování přebírány. Z historiků naší techniky se parníkem Bohemia začal v padesátých letech důkladně zabývat dr. František Psota, a do obsáhlé studie „První český parník“ z roku 1955 zpracoval všechny novinové reportáže o Bohemii z let 1840 až 1845. K vlastnímu archivnímu bádání se však již nedostal. Výsledky podrobného archivního bádání, studia soudobého tisku a kontaktů se zahraničními institucemi a osobnostmi autor poprvé publikoval v roce 1987 v článku První paroplavební podnik v Čechách. Pak následovalo několik dalších článků a naposled obsáhlá kapitola v knize Dějiny plavby v Čechách, díl II z roku 1997. Omezený rozsah těchto tiskovin ovšem neumožňoval uveřejnit všechny podrobnosti, jako například plné znění důležitých dokumentů. Příležitost k tomu poskytla až monografie o parníku. A navíc, Bohemia existuje zčásti dodnes i fyzicky. Po odprodání parníku do Drážďan v roce 1851 a vyřazení ze služby Sasko-české paroplavební společnosti v roce 1856 byl jeho parní stroj přenesen postupně do dalších dvou drážďanských parníků. V druhém z nich, jménem Diesbar postaveném v roce 1883, pracuje stroj s mnoha původními hlavními díly spolehlivě dodnes. Uveřejněním většiny dostupných písemných a obrazových materiálů a výkresových podkladů se tedy z parníku legendárního naopak stává parník, patřící nesporně k nejlépe doloženým evropským říčním parníkům z první poloviny 19. století. To ovšem neubírá nic na jeho technické kráse a romantice jeho plaveb. Kromě zajímavé četby se kniha může stát i podnětem k prohlídce historického a pravděpodobně nejstaršího dosud pracujícího lodního parního stroje při plavbě na parníku Diesbar a ke stavbě modelu parníku Bohemia. K tomu nalezne zájemce v knize plán parníku včetně rysek a podrobný popis jeho zařízení a vybavení.

Nabídneme Vám již 28. sborník Labsko-vltavská plavba. Po Editorialu šéfredaktora Josefa Picka jsou obsahem sborníku příspěvky Pavla Balcara „Omezování a sjednocování typů lodí vnitrozemské plavby v Německu v první polovině dvacátého století“, Karla Renče „Labské jezy“ s doplněním Pavla Balcara, článek „Využitie technológie železobetónových pontónov pre plávajúce zariadenia“ od Petera Mandla a Jiřího Mandla, „Vzpomínka na kapitána Zdeňka Kolmana“ od Tomáše Míky a „Vzpomínka na Václava Peška“ od Josefa Picka. Sborník zakončují přehledy „Činnost Spolku přátel plavby v roce 2021“ a „Členové Spolku přátel plavby v roce 2022“. Sborník vydává Spolek přátel plavby z Děčína v nakladatelství Mare-Czech v roce 2022.

Ve Sborníku 2021 najdete tyto příspěvky: R. I. P. - Ing. Miroslav Hubert

Ve Sborníku 2020 najdete tyto příspěvky: Lubomír Melen: Průběh zajišťování stavby a průjezd říčně-námořních plavidel z loděnice Chvaletice plavebními komorami při transportu na Labi, Dipl.Ing. Johannes Hirsch, kpt. Michael Bor: Turbínový parník PŘEMYSL v Praze, PhDr. Jiří Král: Psychická zátěž lodních posádek se zřetelem na funkci velitele plavidla, Ing. Josef Picek: První plovoucí dok na českém Labi a jeho klíčová role při zajišťování provozuschopnosti tlačných remorkérů ve chvaletické relaci, Pavel Balcar: Československo 30. let - země plavbě zaslíbená, Ing. Josef Picek: Čeští vězni na lazaretním parníku LEIPZIG. Sborník uzavírá pasáž o činnosti Spolku přátel plavby v roce 2019 a seznam členů v roce 2020.

"Pro Sborník jsou vybrány tyto příspěvky: M. Hubert: Pouť parníku SACHSEN z Vltavy až na Jenisej, 1857–1928, P. Balcar: Přestavby vlečných člunů 725 t na motorové nákladní lodě - typ M-01, F. Ptáček: Historický vývoj ústeckých přístavů v 19. století, J. Malý: Stále s kotvou na čepici, F. Ptáček: Lodní mlýny na Dolním Labi, M. Hubert: Jan Morávek a jeho ""Lidé od vody"", Red. rada: Představujeme naše nové čestné členy (JUDr. Laube a Dipl. Ing.-Chem. Hirsch) "

Kytky, stromy a můj muž je název nové knihy Andrey Vernerové. Příjemné, poklidné vyprávění o tom, co obnáší zahrada, pěstování květin a stromů, propojené s příběhy přátel hlavní hrdinky, je určeno všem, kteří se v letním čase chtějí potěšit a odpočinout si. Anna, starší rozvedená žena, koupila domek s velkou zahradou, plnou plevelů a náletových rostlin. Celý život prožila v Praze, celý život se věnovala své práci, a teď zjišťuje, že jsou i jiné hodnoty, pro které stojí za to žít. Začne budovat přírodní zahradu, svůj ráj na zemi. Pomocnicemi se stávají její přítelkyně, jejichž problémy a životní strasti Anna zná a mnohdy s nimi prožívá. I ona ale nakonec zjišťuje, že už nebude sama - nejen květiny a stromy se jí vedle její práce stanou potěchou, ale také její bývalý spolužák Michal.

"První svazek nové edice „Lodě a napětí“ obsahuje dva detektivní příběhy z prostředí naší námořní plavby – příběh z lodi Jizera ""Kolik stojí život"" a příběh z lodi Rokytka ""Na lodi se neťuká"". Jak ale autorka Andrea Vernerová sama podotýká: „Jediné, co neodpovídá skutečnosti, jsou kriminální činy – ty se na československých lodích nikdy nestaly…“."

Publikace je doslovným přepisem kroniky, kterou autoři - bratři Vojtěch Husa (1908-1997) a Josef Husa (1899-1981) nazvali „Paměti a vzpomínky na plavbu a co s ní souviselo“. Psali ji od 60. let 20. století, kdy voroplavba na Vltavě výstavbou Orlické přehrady skončila. Vojtěch Husa ji dopisoval v 80. letech. Publikace popisuje voroplavbu na řece Vltavě a jejích přítocích, stavbu vorových pramenů a obchodní záležitosti voroplavby. Autoři vzpomínají na příběhy ze života plavců, včetně popisu nehod a úskalí (rizik) voroplavby. Shrnují své dlouholeté zkušenosti s voroplavbou. Kniha je doplněna ukázkami rukopisu a mnoha fotografiemi z archivu rodiny Husových. Čtení autenticky zaznamenaných pamětí zkušených vrátných (vůdců vorů - držitelů licencí /“patentů“ na určité úseky vodní cesty) a plavců (vorařů) čtenáře přenese v čase a uvede do reality obdivuhodného řemesla vorařství. Uvědomíme si, jak rozsáhlé znalosti a zkušenosti voroplavba vyžadovala a jak velkou sílu (fyzickou i psychickou), respekt, zodpovědnost, sehranost v týmu a mnoho dalšího museli plavci mít.

Publikace je doslovným přepisem kroniky, kterou autoři - bratři Vojtěch Husa (1908-1997) a Josef Husa (1899-1981) nazvali „Paměti a vzpomínky na plavbu a co s ní souviselo“. Psali ji od 60. let 20. století, kdy voroplavba na Vltavě výstavbou Orlické přehrady skončila. Vojtěch Husa ji dopisoval v 80. letech. Publikace popisuje voroplavbu na řece Vltavě a jejích přítocích, stavbu vorových pramenů a obchodní záležitosti voroplavby. Autoři vzpomínají na příběhy ze života plavců, včetně popisu nehod a úskalí (rizik) voroplavby. Shrnují své dlouholeté zkušenosti s voroplavbou. Kniha je doplněna ukázkami rukopisu a mnoha fotografiemi z archivu rodiny Husových. Čtení autenticky zaznamenaných pamětí zkušených vrátných (vůdců vorů - držitelů licencí /“patentů“ na určité úseky vodní cesty) a plavců (vorařů) čtenáře přenese v čase a uvede do reality obdivuhodného řemesla vorařství. Uvědomíme si, jak rozsáhlé znalosti a zkušenosti voroplavba vyžadovala a jak velkou sílu (fyzickou i psychickou), respekt, zodpovědnost, sehranost v týmu a mnoho dalšího museli plavci mít.

Jaroslav Škába, původem z Prahy z rodiny bývalého námořníka, se narodil 5. ledna 1884. Již v raném věku procestoval celou Evropu a obchodní loď v Le Havru s kursem do Jižní Ameriky mu otevřela cestu i do celého světa. Dálný východ poznal již jako dobrovolník v rakousko-uherském námořnictvu na křižníku „František Josef I.“. Z této tři a půl roku dlouhé cesty později vznikla kniha „Boxeři v Šanghaji (1938). Své námořnické začátky popsal s pábitelským humorem v knize „Mořští flamendři“ (1939). V témže roce své vzpomínky završuje v knize „Kluci od mariny“. Tímto titulem i nakladatelství Mare-Czech uzavírá sérii „škábovek“ věnovaných službě v K.u.K. marině. Snad i vám zavoní dálkami a romantikou a odlehčenou formou – neboť ne nadarmo je autor někdy označován jako Švejk v námořnické uniformě – připomene něco z námořní historie. Ještě dodejme, že i další dílo autora je z námořnického prostředí – „Štěstí za oceánem“ (1941) o dobrodružství dvou mladých českých chlapců na moři, a román pro ženy „Budeš ženou námořníka“ (1942). Novým vydáním „Kluků od mariny“ si též připomeneme 70 let od úmrtí autora – Jaroslav Škába zemřel v Praze 23. června 1945 ve věku 61 let.

Co více napsat na téma Dunajský veletok? Byli jiní, kteří se toho na vědecké úrovni dověděli mnohem více.Ital Claudio Magrus vydal v roce 1986 knihu o 438 stranách - podrobný životopis řeky. O třicet roků dříve to byla kniha Dunaj kočí v Izmailu, kterou napsal tehdejší redaktor bratislavské Kmeny Bohumil Chloupek, pozdější ministr zahraničí Československé republiky. Nám laikům snad bude stačit to, co je nám svěřeno v této „POHÁDCE O DUNAJI“ ? Ale není nad to přijít osobně, vidět a poznat, sáhnout si a snad také zvítězit. Ne nad řekou, ale hlavně sám nad sebou, najít tu správnou cestu, která snad jednou povede ještě mnohem dál. A tak pohádka o tom, jak byla jednou jedna řeka, zvaná Urdonau, končí a začíná realita skutečného života.František Ptáček Vzpomínání na (nejen) dunajskou plavbu, pro úmtí autora již ale nedokončené.

Už od raného dětství mě fascinovali obrázky lodí a to jak plachetnic tak i daleko modernějších bitevních lodí přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vždy to však byl vztah řekněme „platonický“. Rád jsem si o lodích přečetl dobrou knihu, ale to bylo vše, tím můj zájem končil. A to především proto, že mě v rámci vojenské historie vždy nejvíce zajímali osudy Čechů a Slováků. A jak všichni víme, my bohužel žádné moře nemáme. Snad i proto mě dlouhou dobu nejvíce zajímali osudy našich letců. Vždyť ne nadarmo se za první republiky razilo heslo „Vzduch je naše moře“. A pak jsem dostal do ruky knihy pana Nováka a pana Jelínka. Přiznám se, že jsem je poprvé přečetl ,jak se říká jedním dechem. Sice jsem už dříve cosi zaslechl o rakousko-uherském námořnictvu především ve spojitosti se vzpourou v Boce Kotorské, ale nikdy mě vůbec nenapadlo, jak vysoký byl podíl našich námořníků v c. a k. maríně. A nejen to. Naprosto konsternován jsem byl tím, že mezi Čechy bylo i několik velitelů ponorek. To mě přijde u národa ryze suchozemského jako opravdová rarita. Od té chvíle jsem se začal pídit po všech možných informacích o námořnictvu starého mocnářství. Při tom jsem objevil i staré pohlednice s vyobrazením lodí a ty mě doslova uchvátili. Z těch obrázků a fotografií, mnohdy starších více než sto let, na mne pokaždé když je vezmu do rukou dýchá atmosféra té doby. Doby kdy svět vykročil s velkou nadějí do nového století aniž by tušil, že se žene do pekla Velké války. Doby, kdy mohutné pancéřníky byli pány oceánů. Doby, kdy se svět zdál být ještě normální.

Třetí díl řady K.u.K. Kriegsmarine je věnovaný torpédoborcům Rakouska-Uherska. Autorovi se v něm zatím daří plnit si svůj sen, kterým je postupně obsáhnout veškeré námořní síly podunajské monarchie do knižní podoby. Také tento třetí díl vydává v nakladatelství Mare-Czech v rámci edice VLNA. Původně chtěl autor v tomto svazku zpracovat jak torpédoborce, tak torpédovky. Pro velké množství fotografického materiálu však bude torpédovkám věnován samostatný svazek. Ostatně jak jejich množstvím, tak vytížením po celou dobu války si samostatné pojednání rozhodně zaslouží. Trochu navíc je do tohoto dílu zahrnuta i minonoska Chamäleon. Podobně jako i v předchozích dílech je úvodní kapitola věnována popisu jedné z mnoha operací námořnictva. Akcí, při které byly torpédoborce velmi aktivní a také utržily poměrně značné ztráty byl útok na přístav Drač na konci roku 1915.

Druhý díl z řady K.u.K. Kriegsmarine je věnovaný křižníkům Rakouska-Uherska. Jsem moc rád, že se mě zatím daří plnit si svůj sen kterým je postupně obsáhnout veškeré námořní síly podunajské monarchie. Tento druhý díl vydávám v nakladatelství Mare-Czech v rámci jeho edice VLNA autorů. Děkuji také všem za ohlasy a připomínky zaslané k prvnímu dílu. Musím se především na tomto místě všem omluvit za to, že jsem hrubě podcenil jazykovou stránku a nenechal jsem projít text korekturou. Bohužel jsem se více zaměřil na samotné skenování, grafické zpracování a obrazovou složku která činí pochopitelně gró mé knihy. Textovou část druhého dílu který držíte v ruce jsem již samozřejmě nechal projít korekturou. V prvním dílu jsem popsal velmi stručně celkový stav Rakousko-Uherského námořnictva a jeho osudy v období Velké války. Tentokráte věnuji samostatný úvodní článek křižníku S.M.S. KAISER FRANZ JOSEPH I. Tato kapitola vznikla především díky skvělé pomoci pana Franje Zeljaka ze Splitu. Seznámil jsem se s ním právě díky vydanému prvnímu dílu a z jeho sbírky pochází jak část dobových fotografií, tak především fotografie artefaktů z tohoto křižníku. A nyní se milý čtenáři nech opět přenést do doby, kdy mořím vládla pára... Jan Kolář

Vzpomínání vysloužilého námořníka na předky v rakousko-uherském válečném námořnictvu, na vlastní začátky na námořní tankové lodi Ostrava (1961 až 1962) a službu na nákladních lodích Lidice (1963 až 1965) a Orlík (1966 až 1967), na přístavy celého světa, na zánět slepého střeva na rychlém člunu Královského letectva, na boje v Adenu s útočnou puškou v ruce, na fortel i humor kolegů námořníků i um kuchařů na československých lodích. Na dávnou lásku v Rusku, mládí a návraty... To vše doplněné množstvím fotografií a obrázků z námořnického alba.

Kniha Jiřího Žižku věnovaná světu balkerů - nákladních lodí pro přepravu sypkých materiálů - Československé námořní plavby - m/s Praha, m/s Bratislava a m/s Třinec.

Budu vyprávět o chalupě v bukovém lese, stojící o samotě na břehu řeky. Kolem ní se časem nachumlala maličká osada dalších chalup a chaloupek. Dnes je z osady vesnička s poštou a kostelíkem, kde je všude daleko a pán bůh vysoko. Chalupa přetrvala mnohé věky. Generace jedné rodiny se v ní střídaly, rodily se a umíraly a každá na ní zanechala svoji stopu. Tu něco opravili, tu něco vyměnili, ale chalupa tu stála tak, jak za dědů a pradědů stávala. Život se v ní odvíjel svým tempem, bez ohledu na vichry zjitřeného času. Budu vyprávět o dobách dávno minulých, kdy řeka Labe ještě protékala nespoutanou, širou krajinou. Jen tu a tam lidé řečiště mírně upravili a odvážně se pouštěli se svými pramicemi a prámy na tekoucí vodu. Všichni tito udatové, kteří se pouštěli do křížku s řekou a jejími rozmary, od Litoměřic až po její ústí do moře, mluvili německy. Nebyla to však němčina tak, jak ji známe dnes. Sasák se s Hamburákem jen těžko domluvil a Böhmerák se s ním nedomluvil vůbec. Jen ti udatové se domluvili všude po celé délce toku řeky. I oni však měli některé výrazy, kterým rozuměli jen oni sami. Některé z nich ve svém povídání ponechávám, protože se tam hodí a protože tam patří. Ale používám je tak, jak je ti dávní šifři používali a jak jsem je slýchal od jejich synů a vnuků v dobách, kdy jsem se sám teprve učil chodit po palubách lodí... Vyprávění zakončím vzpomínkou „Odkud přišla Anna“, lodní kuchařka na parnících „Mělník“ a „Lovosice“ a posléze na motorových remorkérech „Blaník“ a „Beskydy“, jejíž dobroty zpříjemnily život lodníků i mladých plavčíků.

"Stručná historie největší československé válečné lodě z pohledu technika. Od projektu přes stavbu, službu na Dunaji v československé armádě a mobilizaci, po předání Německu po zániku Československa. Období druhé světové války pod vlajkou Kriegsmarine. Navrácení lodi z americké internace. Pokusy o znovuzprovoznění v poválečné československé armádě. Projekty na civilní využití a hořký konec. Obrazová příloha, výkresová dokumentace. Vydání 1., publikace vyšla v řadě ""Lodě v české minulosti""."

Narodit se svobodnému seřizovači a rozvedené zpěvačce slibuje od začátku pestré zážitky. První pokusy o divadelní produkce střídá ostrý vstup hrdinky do profesionálního světa prken a reflektorů. Studijní léta je třeba podpořit přivýdělky, bizarní zaměstnavatelé ale klidu nepřidají. Zkusit štěstí za mořem se zdá být vysvobozením, ne však nadlouho. Záliba v tvůrčí oblasti hrdinku pronásleduje ve výstředních snech. Doktorům nestačí rozpětí diagnóz, šarlatáni zahazují zoufalstvím virgule. Vztahy s muži zrcadlí veškerý vnitřní chaos. Snad jen svět zvířat hrdince rozumí, nakonec i úřední šiml najde skulinku pro nezařaditelnou bytost. Vzpomínky na rodinnou minulost ukazují cestu z beznaděje, i když – matčin skandál v moskevském mauzoleu je promlčen sametovým malérem mezi pionýry, prarodiče odpouštějí utajeným milencům. Setkání s jmenovkyní je klíčem k poznání vlastní identity. Humorné příběhy ze života očima samotné autorky. Trapasy s nadhledem, hitparáda podivínů. Figurkiáda.

Dvacet let na vodních cestách: To jsou zprávy - cestopisy o turistických plavbách na malých plavidlech po vnitrozemských vodních cestách Josefa a Ludmily Blechových. Autor vybral z mnoha svých plaveb ty nejzajímavější - od Austrálie přes země Evropy až po Kanadu. Dvacet krátkých cestopisů popisuje zážitky z plaveb, technická data použitých plavidel a samozřejmě i zajímavou historii proplutých vodních cest. A je to opravdu neobvyklý cestopis, který se v takovém rozsahu na našem trhu dosud neobjevil. Ale hlavně je myšlený jako inspirace pro ty čtenáře, kteří by chtěli autora následovat v poznávání cizích zemí zajímavým způsobem -vody.

Autor M. A. Rek nabízí čtenářům již šestou sbírku poezie. Jak titul napovídá, obsahuje výběr dvaačtyřiceti básní z roku 2021. Sbírku ilustracemi doprovodila Tereza Šmejkalová.

Když obě auta dojela co nejvíce k horním vjezdovým vratům zdymadlové komory, spatřili za vjezdem do oploceného areálu jezu zajímavé srocení: hasičské auto, na které se místní hasiči chystali naložit gumový člun s přívěsným motorem, taky už tam překvapivě stála dorazivší policejní hlídka z Kolína, byl tu dokonce i obecní strážník z Velkého Oseka. A uviděli i místo přikryté plachtou, které obklopovalo několik dalších neznámých osob. Vidrna se nezdržoval představováním, hned se však začal nekompromisně zajímat o základní údaje činu: o místo vraždy či nálezu, o způsob vraždy a samozřejmě o totožnost mrtvého. Prostě o všechno, co se zde do jejich příjezdu událo a zjistilo. Při prvním a zatím letmém pohledu na mrtvého musel v duchu uznat, že to je opravdu případ pro policejní vyšetřovatele – z prsou mu trčel šíp Po včerejší zkušenosti poznal, že je z kuše. Toto poznání ho okamžitě přivedlo na osudovou myšlenku souvislosti obou vražd, vykonaných najednou během dvacetičtyř hodin pravděpodobně stejným „úchylem“ a pravděpodobně ze stejného důvodu...

Připravovaná kniha má pohnutou historii. Pro jejího autora, inženýra Jaroslava Tvrdého, byl Dunaj a historie plavby po něm životním tématem. Jsou plodní autoři, kteří dokáží chrlit knihy jako na běžícím pásu, a jako by jim bylo jedno, jestli ta příští bude o letadlech, tancích, lodích či čemkoliv jiném. A jsou autoři, kteří mají své jediné téma, a tomu se věnují naplno. V případě Jaroslava Tvrdého šlo navíc o autora vzácně skromného, protože vlastně… autorem nebyl! Dunaj v plamenech totiž psal celý život, nikdy ho ale nedopsal. Nikdy neměl prostě ten pocit, že už je skutečně hotový, že už prostudoval, ověřil si a analyzoval natolik velké množství zdrojů, že už prošel natolik velký počet archivů, aby mohl říci: „Vím, a proto vím, že mohu vyprávět.“ Rukopis, tedy nedokončený rukopis, který redakce dostala k dispozici od manželky a bratra Jaroslava Tvrdého se dal pochopitelně zpracovat různými způsoby. A je jisté, že sám autor by text ve výsledku pojal jinak. Bohužel zde již není, aby to, jak jsme se s ním vypořádali my, ocenil, či naopak zkritizoval. Po prostudování rukopisu jsme dospěli k závěru, že text je možné rozdělit do tří samostatných a v zásadě homogenních celků. Jeden z těchto celků představuje Dunaj a Velká válka. Historie je nikdy nekončící a neustále se vpřed valící proud. A i když Jaroslav Tvrdý nezačal u oněch příslovečných Římanů, zpracovává moderní historii války na Dunaji a okolo něj v období dlouho před vypuknutím Velké války. A pochopit, k čemu došlo v letech 1914 až 1918, není v případě Dunaje skutečně dost dobře možné, nepochopíme-li, co vedlo k vzájemné nenávisti mezi státy okolo této řeky. První část knihy proto tvoří vše to, co první světové válce předcházelo. A jsou to události klíčové pro celou Evropu. Od pronikání Turků do Evropy na úsvitu novověku až po jejich definitivní vytlačení z ní v éře balkánských válek. Vždyť neuspokojivé řešení balkánských krizí vedlo nejen k první světové válce, ale v podobě válek na území rozpadající se Jugoslávie k snad vůbec největšímu prolévání krve v Evropě od skončení druhé světové války. A více či méně úspěšný boj vedený ruskými cary proti Osmanské říši vedl zase k otevření „zadních vrátek“, jimiž Rusové pronikali do Evropy. Druhou část knihy tvoří vlastní téma publikace. Tedy Velká válka na Dunaji. Klíčovými hráči se zde stala loďstva Rakouska-Uherska, Srbska, Rumunska, Bulharska, Německa a Ruska. Informace o činnosti britské dunajské flotily či o působení francouzských jednotek na Dunaji pak bude jistě pro řadu čtenářů úplnou novinkou… starou již sto let! Třetí část knihy se pak zabývá rozpadem rakousko-uherské monarchie a především bojem, který vedly nově vzniklé státy okolo Dunaje proti nebezpečí představovanému maďarskými revizionisty, kteří se zaštítili novým komunistickým učením. Tedy válka proti bolševické Maďarské republice rad. A konečně poslední částí knihy, rozdělené do dvou kapitol, je historie podunajských flotil nových států po skončení první světové války. Až na výjimky se zde ale text věnuje pouze osudu plavidel - pod jugoslávskou, maďarskou, rumunskou, rakouskou či československou vlajkou -, která za sebou měla válečnou historii a léta bojů v rakousko-uherské Donauflottille.

Když roku 1918 přestala střílet děla, nebyl to mír… bylo to jenom příměří, jenom odpočet do další chvíle, kdy začne být prolévána krev, kdy se jako zvířený kal na hladinu řeky vyvalí na povrch staré i nové křivdy a nenávisti… A že těch křivd bylo! A na březích Velké řeky tekoucí od Černého lesa do Černého moře zvlášť. Ve druhé části své monografie Dunaje - řeky, na níž se válčilo se inženýr Jaroslav Tvrdý (1954-2014) zabývá příběhy spojenými s Dunajem přibližně od třicátých let dvacátého století. Tedy od doby, kdy se státy střední a východní Evropy, jimiž Dunaj protéká, etablovaly natolik, že se kromě svých problémů vnitřních, začaly zabývat i myšlenkou na „nápravu stavu“, který nastal po první světové válce a který jim nevyhovoval. Osou snah o změnu byly pak především dva podunajské státy - Německo, které se od nástupu nacismu netajilo snahou o revizi výsledků války, a Maďarsko, země, jež v důsledku Velké války utrpěla největší územní ztráty. Na druhé straně zde byl blok zemí tvořených Československem, Rumunskem a Jugoslávií, snažících se status quo zachovat. Historie říká, že to byla marná snaha…

Sdružení nazvané Lloyd Austriaco (Rakouský Lloyd) bylo založeno v Terstu roku 1833 sedmi místními námořními pojišťovnami podle vzoru pojišťovací společnosti Lloyd‘s. Účelem sdružení bylo stát se centrem podnikání, akcí a poradenských služeb, které by pomáhaly rakouské námořní plavbě a obchodu. Na základě statutu z roku 1836 je založena „Paroplavební společnost Rakouského Lloydu“. Vznikla díky pochopení významu a podpoře námořní plavby a obchodu ze strany rakouské vlády a císaře. Cílem společnosti bylo zřízení pravidelných paroplavebních linek mezi Terstem a velkými přístavy ve východním Středomoří, tedy v Řecku, Turecku, Egyptě a vůbec v Levantě. K čemu je historie této společnosti dobrá současnému českému čtenáři?

František Kodet (narozen 12. 2. 1889 v Horním Starém Městě u Trutnova, zemřel 18. 1. 1973 v Bojkovicích), v mládí sloužil na palubách rakousko-uherských lodí. Několik let strávil na palubě bitevní lodi I. třídy Radetzky, později na minonosce Chamöleon. Odveden byl v roce 1910. Návratu se dočkal až po skončení 1. světové války v roce 1918. Citlivý, vnímavý dvacetiletý mladík si od svého nástupu na vojnu v roce 1910 do roku 1913 psal deník, který se zachoval do dnešních dní. Přinášíme volně převedený text i faksimile celého rukopisu. V příloze jsou rovněž faksimile některých dopisů, které František Kodet psal příteli, seznam přístavů, které dnes známe pod jiným názvem a seznam lodí, o nichž se autor ve svých vzpomínkách zmiňuje. Tato kniha byla vydána ke 100. výročí vzniku Československa v říjnu 2018 v edici Lodě v české minulosti.

Poslední kniha „českého doktora na moři“ Otakara Mlejnka. Na poslední plavbu autor odplul v červnu 2013. Dle jednoho starověkého přísloví jsou na světě tři druhy lidí – živí, mrtví a ti, co jsou na moři. O každé z těchto říší chci vyprávět... Jsme uprostřed jedné bezesné noci pod vibrujícím stropem lodní kabiny v ozvěně dunění lodního šroubu kdesi pod rovníkem. Námořnické duši sevřené oceánem se honí hlavou nejrůznější vzpomínky a myšlenky. Jsou spojeny s domovem, starými láskami, problémy, kterým se nedá ujet a se zdeformovanými lidskými ideály. Přízračné představy nabývají obludných rozměrů a týkají se jak osobních výjevů ze života tak, i příběhů z Bible a s tím spojených filozofických otázek. Celá společnost i mnohá církevní dogmata jsou přitom svléknuta úplně donaha...

Již páté příhody Českého doktora na moři nás tentokrát zavedou do Severní Ameriky. ”Kdyby mi tehdy někdo řekl, za jakých okolností se jednou s Amerikou opravdu setkám, nevěřil bych mu ani slovo. Mé seznámení s ní bylo opravdu zvláštní a mělo tak duchovní rozměry, že na to vše vzpomínám dodnes”

MUDr. Otakar Mlejnek, odborný lékař s chirurgickou specializací, se na lodích Československé námořní plavby plavil s přestávkami skoro třicet let. Za tu dobu obeplul téměř devětkrát celou zeměkouli a měl možnost navštívit řadu světových metropolí a nahlédnout do nejzapadlejších koutů světa. Na každé lodi si vedl podrobné záznamy ve formě „lodních deníků“ z cest. Ty se zúročují i v první z řady knih. První díl vzpomínek ve druhém přepracovaném a o obrazovou přílohu doplněném vydání vychází v limitované číslované edici s podpisem autora. První vydání vyšlo v roce 2000 v nakladatelství Rybka pod názvem Český doktor na moři.

Po seznámení s Novým světem s příhodami ze Severní Ameriky přichází nyní na řadu v pořadí šestý díl literárních pamětí autora s dobrodružstvími z Jižní Ameriky. Jsou to v první části publikace zážitky z Brazílie, především z Río de Janeira, nejkrásnějšího města světa. Seznámíme se v něm s jeho předními pozoruhodnostmi jako je Corcovado, Homole cukru, ale i světoznámá pláž Copacabana se všemi jejími krásami, riziky i nebezpečími. Vyvrcholením tohoto dílu je ve druhé části knihy plavba naší lodi Kriváň po Amazonce až k Río Negro do říčního přístavu Manaus v samém srdci Brazílie. Povídka Amulet od Velké řeky osvěží batličkovským způsobem vyprávění tajuplnými silami, které se nad Amazonkou vznášejí. Příhody z této velké řeky jsou jakousi sladkovodní variací života československých námořníků uprostřed vod i na okraji džungle, prosáknuty jako u předcházejících dílů nezměrnou láskou autora k dálkám a dobrodružství, které mu jednou provždycky učarovaly. Ve třetí části výstižně nazvané Dlouhé kyvadlo času na moři autor čtenáři nabízí pohled na „běžný lodní den“ či „námořnický život bez růžových brýlí“.

Kriminální román „Čekan“ je druhým dílem „vojenské trilogie z doby pozdního socialismu v ČSSR“ a velmi těsně navazuje na první díl „Přijímač“. Z hlediska žánru se jedná o čistokrevnou detektivku, jejíž významná část se však odehrává v téměř neuvěřitelném prostředí - u vojenského útvaru v době socialismu v 80. letech. Děj tohoto románu začíná uprostřed prvního dílu, aniž by o tom jednotliví aktéři věděli. Tehdy došlo u útvaru v Janovicích nad Úhlavou k podivnému úmrtí vojína Čekana, kterého všichni, včetně velitelů, brali jako naprosto nedotknutelného a nezranitelného, protože to byl protřelý kriminálník, navíc dvojnásobný vrah. Z toho důvodu jeho smrt, obestřená tajemstvím, vyvolala množství dohadů.

Vyšlo v březnu 2022. Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění. Zdeněk Holub Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Před odchodem do důchodu pracoval v pražském IKEM. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění. Zdeněk Holub Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Před odchodem do důchodu pracoval v pražském IKEM. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění. Zdeněk Holub Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Před odchodem do důchodu pracoval v pražském IKEM. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění. Zdeněk Holub Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Před odchodem do důchodu pracoval v pražském IKEM. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění. Zdeněk Holub Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Před odchodem do důchodu pracoval v pražském IKEM. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění. Zdeněk Holub Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Před odchodem do důchodu pracoval v pražském IKEM. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění.

Čtenář se ve svazcích této řady seznámí s vojenskou historií z poněkud jiné strany. Dozví se něco o zákulisí bojů v popisech činnosti části technického vojska staré c. k. armády zvané pionýři, a také o jejich vzniku, organizaci a vybavení. Mezi zakladatele tohoto druhu vojska patřil Čech, pozdější polní maršál Radecký. Úkolem pionýrů bylo stručně řečeno především budovat a samozřejmě také ničit mosty a komunikace. Tak se může čtenář seznámit i s tou stránkou operací, která je v ostatních dílech opomíjená, a zároveň s každodenností pionýrského vojska a mnoha dalšími zajímavostmi, které během času zcela upadly v zapomnění. Zdeněk Holub Autor se narodil v roce 1955 v Ostravě, kde absolvoval chemickou průmyslovku, avšak již dlouhá léta žije v Praze. Před odchodem do důchodu pracoval v pražském IKEM. Již od mládí se zajímal o historii, neboť zastává názor, že nevíme-li, odkud přicházíme, stěží víme, kde se nalézáme a už vůbec nemůžeme vědět kam jdeme. Postupem doby se jeho zájem soustředil především na vojenskou historii, a to zejména na její málo známé stránky. Nakonec zájmově zakotvil u historie armády rakouského, potažmo rakousko-uherského soustátí, a to především u období vlády předposledního císaře Františka Josefa I., protože právě toto období patří k hodně bílým místům v historii českých zemí, neboť ani jeden z nástupnických politických systémů neměl z ideologických důvodů zájem se zabývat touto problematikou, která však tvořila pevnou součást životů našich prapředků.

Příběh, který vypráví tato kniha, se opravdu stal. Existoval český námořník Jaroslav Škába, čínští „boxeři“, křižník rakousko-uherského válečného námořnictva „Kaiser Franz Joseph I.“ i jeho kapitán Bublay. Jaroslav Škába se narodil 5. ledna 1884 v Praze v rodině bývalého námořníka. V osmnácti letech již procestoval celou Evropu. V Le Havru se mu podařilo dostat na obchodní loď s kursem do Jižní Ameriky. Ve dvaceti letech šel jsem jako dobrovolník k rakouské válečné maríně. Byl jsem naloděn na křižníku „František Josef I.“, s kterým jsem se potuloval tři a půl roku po Dálném východě.“ Jaroslav Škába zemřel v Praze 23. června 1945 ve věku 61 let, ale jeho knihy se staly mezi milovníky dálek, lodí a námořní historie vytouženou relikvií, vyhledávanou v regálech antikvariátů. Nezasvěcený člověk si může logicky položit otázku: „Kde se vzali naši předkové v Číně v letech 1900-1914?“ Odpověď v minulosti na ni bývala celkem jednoduchá: Za vše prý mohli „boxeři“… „Povstání boxerů“, které bylo reakcí části čínské veřejnosti na hospodářskou expanzi evropských zemí, Japonska a USA do Číny, začalo klíčit v dubnu 1899 a jeho hybnou silou byla čínská tajná organizace z jihu poloostrova Šan-tung I-che-čchüan (volně přeloženo jako Pěst ve jménu spravedlnosti). Podle výrazu pěst v názvu tohoto hnutí byla proto revolta nejčastěji označována jako “povstání boxerů”. Evropské mocnosti, Japonsko a USA zareagovaly rychle vojenskou trestnou expedicí, které se zúčastnily rakouské křižníky, na kterých sloužilo stále více českých námořníků. Na cestu do východní Asie, jejíž část je obsahem naší knihy, vyplul křižník „Kaiser Franz Joseph I.“z hlavní základny rakousko-uherského námořnictva v istrijské Pule 14. září 1905. Lodi velel fregatní kapitán Ferdinand Bublay. Již 19. října doplula do Singapuru, aby zde převzala agendu tzv. c.k. „staniční lodi“ pro východní Asii po křížníku „Kaiserin Elisabeth“. 16. listopadu 1905 vyplul křižník na týdenní návštěvu do japonského Nagasaki. Radiotelegrafická výzva rakousko-uherské ambasády v Pekingu 18. prosince dala potom příčinu k napsání naší knihy, protože šlo o rozkaz k odplutí do Šanghaje, kde měl být zřízen k ochraně tamního generálního konzulátu Rakouska-Uherska tzv. „Matrosendetachement“ (vyčleněný oddíl námořníků v roli námořní pěchoty), protože zde Evropanům hrozilo nové nebezpečí od čínských rebelů, kterým se již nyní všeobecně, byť z určité setrvačnosti trochu nesprávně, říkalo „boxeři“.Výsledek této „krize“ popisuje svým svérázným jazykem Škábova kniha. Ilustrace Vlastimil Rada, doslov Jindřich Marek, fotografická příloha.

Tato publikace měla být podle původního úmyslu autorů pouze důkladným a co možná nejpřesnějším popisem jedné (i když největší) námořní bitvy, k níž došlo za první světové války na Jadranu. Během dlouhých desetiletí se totiž popis průběhu zmíněného střetnutí, které se odehrálo v Otrantském průlivu 15. května 1917, v podání různých historiků pozoruhodně měnil. Z drobných omylů a nepřesností se stálým opakováním stávala „historická pravda“, k níž si občas někdo cosi přidal, jiný pro změnu zapomněl uvést důležité informace a další prostě bez prověřování opsal či mizerně obkreslil, co mu přišlo pod ruku. Neradostný výsledek takových postupů je možno nejsnáze rozpoznat na při různých příležitostech uveřejňovaných orientačních mapkách, kde se dokázaly záhadně ztratit, nebo plout odjinud a jinam celé skupiny lodí. Nezbývalo proto než se vrátit k nejstarším pramenům, hlášením velitelů, lodním deníkům i dalším písemnostem a pečlivě srovnávat jednotlivé údaje. Autoři pevně doufají, že se jim podařilo dostat se tak blízko tehdejší skutečnosti, jak to dnes ještě jde. Jenomže… Pokud má kniha mimo odborníků na danou problematiku oslovit také početnější čtenářskou obec, je nutno zasadit celé líčení do širších souvislostí. Nezbývalo proto než „začít od Adama“ a ke slavné bitvě se postupně propracovat. Tak se stalo, že ústřední událost nakonec zabírá méně prostoru než všechno, co je potřebné k dokreslení situace. Ze zamýšlené útlé brožury se trochu nechtěně stala opravdová kniha, ve které čtenář nalezne přehled hlavních válečných událostí na tomto bojišti i spoustu méně známých informací, k nimž se není vždycky snadné dostat. Podobně je tomu s velkým množstvím fotografií, mezi kterými se najde řada dosud nikdy nepublikovaných snímků, nově zpracovanými mapkami a nákresy válečných plavidel i námořních letounů. Při líčení bojů jsou pochopitelně vždy zdůrazňovány epizody, jichž se zúčastnily právě ty rakousko-uherské válečné lodě, které sehrály hlavní roli v popisované bitvě.

Kniha „Operace Bílá hora a černá totalita“ navazuje volně na trilogii zabývající se rudým totalismem vydanou v nakladatelství Naše vojsko v letech 2010–2012 a věnovanou klíčovým událostem poválečného období vývoje české společnosti. Jak Únor 1948, tak Srpen 1968 či Listopad 1989, podle nichž se jednotlivé studie jmenují (vždy ve spojení s názvem Operace) jsou založeny na analýze jejich průběhu i vzájemných souvislostí, včetně jejich kořenů. Orientují čtenáře i na vztahy mezi děním ve XX. století se staršími událostmi z období kolem bitvy na Bílé hoře. Autor PhDr. Vladimír Čermák, CSc. (*1946) vychází ze studia této problematiky, které se věnoval již na sklonku 60. let v době, kdy studoval na FF UK (obory filosofie a sociologie spolu s dálkovým studiem historie, jehož dokončení však s ohledem na personální změny na katedře v roce 1970 ztratilo smysl). Výsledkem byla mj. jiné rigorózní práce věnovaná problematice českého národního vědomí v období baroka. Kniha „Operace Bílá hora...“ se v 1. díle (Na prahu ztemnění) zabývá změnami české společnosti před Vestfálským mírem v kontextu se vznikáním tzv. černé totality, první celoevropsky významnou fází totalismu iniciované radikály v katolické církvi, zvláště jezuitským řádem. Druhý díl („Dlouhá černá totalita“) je věnován instalaci nového modelu vládnutí v českých zemích trvající až do období josefinismu. V blízké budoucnosti by měl tyto dva svazky psané jako literatura faktu doplnit třetí svazek („Zjasnění labyrintů“) zabývající se okolnostmi vznikání buditelství a raného obrození, tedy obnovováním české společnosti. Autor se věnuje studiu i jiných podob totalismu v české společnosti. Vedle výše zmíněných studií publikoval v posledních letech v r. 2014 také studii „Jaký byl a nebyl Vasil Biĺak“ zařazenou nakladatelstvím BVD k memoárům V. Biĺaka „Až po mé smrti“. Vedle toho rozpracovává i téma „Vyhořelá transformace“ věnované období po Listopadu 1989, kde zkoumá revitalizaci některých reliktů rudé totality v posledním čtvrtstoletí, zvláště v první polovině devadesátých let.

Kniha „Operace Bílá hora a černá totalita“ na - vazuje volně na trilogii zabývající se rudým to - talismem vydanou v nakladatelství Naše voj - sko v letech 2010–2012 a věnovanou klíčovým událostem poválečného období vývoje české společnosti. Jak Únor 1948, tak Srpen 1968 či Listopad 1989, podle nichž se jednotlivé studie jmenují (vždy ve spojení s názvem Operace) jsou založeny na analýze jejich průběhu i vzá - jemných souvislostí, včetně jejich kořenů. Ori - entují čtenáře i na vztahy mezi děním ve XX. století se staršími událostmi z období událos - tí kolem Bílé hory. Autor PhDr. Vladimír Čer - mák, CSc. (*1946) vychází ze studia této proble - matiky, které se věnoval již na sklonku 60. let v době, kdy studoval na FF UK (obory filosofie a sociologie spolu s dálkovým studiem historie, jehož dokončení však s ohledem na personální změny na katedře v roce 1970 ztratilo smysl). Výsledkem byla mj. jiné rigorózní práce věno - vaná problematice českého národního vědomí v období baroka. Kniha „Operace Bílá hora...“

Netradiční medicína v extrémních situacích v praxi lodního lékaře v roli zákopového bojovníka improvizujícího vše ze všech oborů medicíny, navíc zcela osamoceného. Vzpomínky na Československou námořní plavbu a její úsporná opatření vzbuzující dnes úsměv i když tehdy cloumala s lodí. Bližší seznámení se žralokem, průvodcem i stínem života na moři. Příhody z Japonska, Číny, Perského zálivu i z vysokého severu nad polárním pruhem. Vyprávění o novodobých pirátech u Filipín. Téměř mediální zážitky z odlehlých míst v různých koutech světa, kde osud prověřuje člověka právě tak jako na moři. Námořnický život a tradiční rituály na palubách našich lodí. Dlouhé kyvadlo času na moři vyvolávající vzpomínky na bývalé lásky...

Obrazy ve verších, poezie v obrazech. Verše o umění, poeticky o neumění. Snahy a pokusy o prolnutí poezie s výtvarným uměním - tedy básňobrazy. To vše je obsahem této nevelké sbírčičky, již páté, kterou má na svědomí autor M. A. Rek. V první části najdete verše a (šp)rýmy věnované vedle skutečnému umění i nekonečným inspiracím v amatérské tvorbě bez ambicí větších, než je radost a potěšení z tvoření. Druhá část sbírkyje věnovaná tzv. básňobrazům, tedy básní doplněných obrazem, nebo již hotových obrazů s následným doprovodem veršů.

"Po sbírkách „Verše“ na 3,14 a „Verše“ na karbid nikličitý přichází autor M. A. Rek s třetí sbírkou básní, jež spojují lodě, moře a plavba. Sbírce dala název úvodní rozsáhlá balada s podtitulem ""O víc než legendě vzniku galionové figury"". Dvaačtyřicet básní vznikalo v letech 2018 až 2020. "

Knížka psaná s hlubokou znalostí prostředí námořních lodí, na kterých se autor plavil, přináší vtipné, humorné líčení pracovních zážitků, návštěv přístavů i nejrůznějších příhod, spojených se životem na moři. Stejně jako ve všech profesích v továrnách, podnicích, úřadech a dalších místech pracují lidé různého vzdělání, věku, povahy, národnosti a vyznání, nebylo tomu jinak ani mezi námořníky. „Při každodenním vykonávání našeho námořního řemesla jsem poznal, že na naše povolání je potřeba nahlížet s velkým respektem a úctou. Snad právě proto jsem sebral dostatek odvahy a sil tuto knihu napsat,“ říká Jaroslav Šimon.